Jsem asi blázen, ale nemohla jsem se dívat, jak ta malá, hloupá vlaštovka „páchá sebevraždu“. Dvěma jejím sourozencům se předčasné opuštění hnízda stalo osudným, ale jí jsem v tom chtěla zabránit stůj co stůj. Za ochotné pomoci ochránců přírody se mi to snad podařilo. Proč snad? Sama si nejsem jistá, jestli mezi vlaštovkami, které sedají na drátech u naší chalupy, je i ta „moje“. Věřím, že ano.

v

Můj vlaštovčí příběh má pokračování. Ze třech vlaštovčích mláďat zůstalo jen jedno, ale ani s ním to nevypadalo optimisticky. Stále padalo z „nepovedeného“ hnízda a já ho vracela zpět. Jak to může dlouho vydržet? Měla jsem strach, že bude zeslabené a rodiče ho zavrhnou. Nebylo by to nic divného. Přirozený výběr se nám lidem zdá krutý, ale u zvířat je běžný. Přežívají jen ti nejsilnější jedinci.

Ale vlaštovky mají silný mateřský instinkt a svědomitě se o svá mláďata starají. Ne jinak tomu bylo i u našeho páru, který neúnavně přinášel potravu věčně hladovému potomkovi. Ale čas nečeká. Musí se naučit létat, aby vydržela dalekou cestu.

Bylo zajímavé pozorovat, jak výuka letu probíhá.

Jeden z rodičů přiletí s mouchou v zobáčku, ale nedá ji hned mláděti. Usedne kousek od hnízda, jako by říkal: „pojď si pro ni, pojď…“Druhý rodič je ten „hodnější“ a krmí mládě dál.  Jindy si oba rodiče sednou poblíž hnízda s mládětem, pročesávají si křídla, všelijak se protahují a švitoří. Chtěla bych vědět, co mu říkají.

v

Jednoho dne se mládě konečně odhodlalo k letu,

ale usedlo na opěradlo staré židle. „Ještě nemá dost sil“, napadlo mě, kdyby spadlo na zem, vlaštovky by ho nemohly krmit. Mají příliš krátké nožky a dlouhá křídla a špatně se jim vzlétá. Natáhla jsem k němu ruku, ale mládě vylétlo pod střechu chalupy a usedlo na svazek česneku. Vlaštovčí rodiče se k němu slétli, usedli na okap a dál pokračovali v krmení a výuce letu. Chvílemi bylo až komické pozorovat jejich pózy. Posadili se, naklonili na stranu, natáhli jedno křídlo a tak vydrželi sedět i několik minut. Malá vlaštovička se pohupovala ve vánku a sledovala je.

n

Najednou opět vzlétla a provázena hejnem dospělých vlaštovek (patrně i starších sourozenců) usedla na protější střechu. Tam si chvilku odpočinula a přeletěla na třešeň.

Zdálo se, že má vyhráno, ale začalo pršet.

Po dlouhých vedrech velká úleva pro všechny, ale pro malou vlaštovičku riziko. Déšť, noční chlad a nedostatek potravy ji může stát život…, takhle tam vydržela sedět celý den. Pozorovala jsem ji dalekohledem. Rodiče ji stále krmili, ale proč nelétá? Zavolala jsem opět na Stanici ochránců přírody, kteří mi vždycky dobře poradili. Co mám dělat? „Nechte to na vlaštovkách, teď už nic nezmůžete. Ale nemusíte se bát, teď má vlhká křídla a nemůže létat, pršelo, takže nebylo dost potravy, ale jestli si ji staří našli, budou se o ni dál starat…“

Musela jsem odjet do Prahy, ale vlaštovka mi stále vězela v hlavě.

Vždyť je to takové moje „dítě“. Kolikrát jsem ji držela v dlaních, dávala pít, pokládala do hnízda… Požádala jsem kamarádku, aby ji sledovala.

Přišla smska. „Na třešni už není, ale staří létají na ořech“. Další sms: “už jsem ji neviděla, asi odletěla“…a další. „Slyším je z dílny, staří tam létají a cvrlikají. Uf, asi se jim podařilo vlákat mládě do sucha dílny, kde se narodila. Je tam teplo a hlavně neprší…“

Když jsem přijela zpět na chalupu, vlaštovka už tam nebyla. Jen občas na drátech nad střechou sedá malé hejno vlaštovek. Dvě „staré“ s typickými vidličkami a několik mladých s krátkými ocásky. Je mezi nimi i moje vlaštovička? Pevně věřím, že ano. Moc bych si to přála.

Tak hodně sil, holka a na jaře se možná zase uvidíme.

Čtěte také:

Reklama