Když jsem byla malá, vždycky mě zaráželo, že moji rodiče upřednostňují moji sestru. Se sestrou jsem se nakonec dokázala domluvit a dát vztahy do pořádku, s rodiči nikoliv. Až po létech jsem pochopila, že důvody byly dva - jednak matka při mém porodu téměř umřela a následky těžkého porodu se projevily na její psychice, jednak táta se v době, kdy jsem se narodila, soudil o syna a jeho příbuzní usoudili, že kdybych já, coby dítě nechtěné, nepřišla na svět, tak by syna určitě získal do péče.

Je pravda, že kvůli obavám typu „co by tomu řekli lidi“ se rodiče chovali slušně, takže šlo spíš o to, že například mně se koupily věci co nejlevnější, protože „za pár let se musí koupit kvalitní“ a podobně, ale i tak jsem z toho jako dítě byla hodně nešťastná.

Naši se také svého času rozhodli, že opraví polozbořenou chalupu, kterou podědila moje matka. Dělaly se rozvody, izolace, podlahy... Prostě každá volná chvilka se trávila na chalupě. V zimě, když se na chalupě nedalo topit, rodiče jezdili sami a o nás se starala babička.

Ten rok, o kterém píši, byl předvečer Mikuláše v neděli. Rodiče byli samozřejmě na chalupě a samozřejmě jsme předpokládali, že do setmění přijedou - v naší rodině se na tyhle svátky vždycky dbalo až úzkostlivě. Jenže nepřijeli... Namísto nich se ozval telefon - naši měli vážnou nehodu. Otec se z toho dostal jen s otřesem mozku a nějakými šrámy, matka ale lehla s těžkým zánětem pohrudnice. A protože to bylo už před Vánocemi a nějaké chystání ze strany matky nepadalo v úvahu, lítala jsem kolem všeho já.

Na dárečky jsem se nijak zvlášť netěšila, protože rozdíly, které rodiče dělali mezi mnou a sestrou, se už v té době nedaly přehlédnout ani omylem, ale přece jen jsem doufala, že najdu aspoň něco. Našla jsem. A když jsem viděla sestřiny balíčky a porovnala to se svojí „výslužkou“, utekla jsem z obýváku s brekem. Nešlo mi ani tak o ty dárky, jako spíš o to, že jsem celou dobu lítala, sháněla a starala se a čekala jsem aspoň „děkuju“, a ne jen balíček od babičky a papuče od tety...

A tehdy za mnou do kuchyně přišel táta a v ruce držel schovanou krabičku. Dal mi ji do ruky s tím, že to je jen od něj, že mámě to říkat nemusím. Byly v něm dva stříbrné prstýnky... Dodnes nevím, jestli si to pak naši nějak vyříkali, ale je fakt, že od té doby se mi už nikdy nestalo, že bych pod stromečkem nenašla to, co ostatní.

Pajda

Tak trochu to znám, i když já byla spíš na místě té opečovávané dcery. Byla jsem mladší a rodiče měli pocit, že by měla být sestra rozumnější… Později se vše srovnalo, i když jsem přesto výjimečně mívala pocit, že mi naši stejně trochu nadržují. Proč tomu tak bylo, nevím.

Reklama