S vrstevníky jsem si nerozuměla
První kluk, se kterým jsem chodila, byl o deset let starší. Tenkrát mi bylo sedmnáct a moje stejně staré kamarádky nemohly pochopit, proč randím s takovým „starcem“. Jenže mně věkový rozdíl deset let vůbec divný nepřišel. Bylo to určitě i tím, že v naší rodině tohle nikdo neřešil. Mezi mými rodiči byl patnáctiletý věkový rozdíl a klapalo jim to skvěle. Oba byli zapálení vědci, a protože s dítětem nepospíchali, na svět jsem přišla, až když bylo mámě osmatřicet a tátovi třiapadesát. Jelikož jejich přátelé byli ve věku mého otce, nebo i starší, odmala jsem se pohybovala v ne zrovna „mladé“, ale o to vzdělanější společnosti. Možná i proto jsem si se svými vrstevníky nerozuměla a oni si nerozuměli se mnou.

Měl strach, že by se zesměšnil
Po gymnáziu jsem nastoupila na filozofickou fakultu. A protože tátův kamarád Hynek, kterého jsem znala odmala, je v tomto oboru fakt dobrý, kdykoliv k nám zašel, měli jsme si o čem povídat. Hodně mi pomáhal a to, že jsem studiem proplula bez problémů, byla i jeho zásluha. Pár dní po promoci mě překvapil - pozval mě na večeři. To bylo poprvé, kdy jsme spolu byli sami, protože veškeré návštěvy se odbývaly u mých rodičů. Pozvání jsem ráda přijala. Začali jsme se scházet stále častěji a já si uvědomila, že s tímhle člověkem je mi dobře, že s ním bych si společný život dokázala představit. Začala jsem se na Hynka dívat jinýma očima a z jeho gest, pohledů, letmých doteků, bylo jasné, že i on to cítí stejně. Jenže byl příšerně nesmělý a kromě pusy na tvář si víc nedovolil.



O ruku jsem ho požádala já
Po roce našeho „kamarádského“ chození jsem pochopila, že pokud chci, aby se náš vztah někam pohnul, první krok musím udělat já. Když jsme zase zašli na večeři, pozvedla jsem skleničku s vínem a vyhrkla: „Hynečku, mám tě moc ráda a vím jistě, že jsem v tobě našla muže na celý život! Proto, třebaže to není běžné, tě tímto žádám o ruku! Vezmeš si mě?“ Ano, byl šťastný, ale přesto z našeho vztahu, kvůli osmnáctiletému věkovému rozdílu, měl obavy. Proto, jak mi řekl, se vůči mně o žádné intimnosti raději nepokusil. Znali jsme se hodně let a tak nebylo těžké ho přesvědčit, že věk je jenom číslo a v tomhle směru problém určitě nevidím. Když jsme se dost neromanticky dohodli, že spolu začneme žít, Hynek pozvedl skleničku a nejistě řekl: „Tak to bychom si měli asi začít tykat, že?“ Hynka jsem si jako člověka i filozofa moc vážila, měla k němu velkou úctu a snad proto mi k němu tykání nešlo. Řekla jsem mu to. Usmál se a na vykání jsme si připili.

Dcera naše vykání neřeší
Kvůli věku Hynka jsem s dítětem neotálela a rok po svatbě se nám narodila dcera Bára. Dnes je z ní osmnáctiletá slečna, která to, že si její otec s matkou vykají, bere jako normální záležitost. Když začala chodit do školy, samozřejmě se nás zeptala, proč se oslovujeme jinak než rodiče jejich spolužáků. Vysvětlili jsme jí to a od té doby na našem vykání nevidí nic divného. Stejně jako přátelé, kteří si na náš „rozmar“ dávno zvykli. S manželem jsme oslavili devatenáctileté výročí svatby a ani jeden z nás už si neumí představit, že bychom si, a to i při sexu, tykali.
 
Znáte někoho, kdo si stejně jako Hanka a Hynek v manželství vykají?

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama