„Od samého začátku jsme chtěli mít s dcerou dobrý vztah. Já osobně jsem chtěla být nejen matkou, ale i její kamarádkou, to se mi povedlo, myslím,“ líčí Jana. Ta je šťastná, že její holčička jí vše říká. Už jako malé dítě svým rodičům, primárně mámě prozrazovala veškerá svá tajemství. Jana doufala, že se dceřin přístup nezmění, když dospěje. Nestalo se tak, právě naopak. Natálka se své matce svěřuje jako kamarádce. Jana byla dokonce první, kdo věděl, že přišla o panenství. Vylíčila jí i veškeré podrobnosti. Natálie se zkrátka nestydí své matce říct opravdu cokoli. 

„Mámě říkám naprosto vše. Klidně jí i řeknu, že si jdu užít sex (jen použiji hovorovější sloveso) se svým klukem, když se zeptá, kam jdu. Je mojí nejlepší přítelkyní. Jsem ráda, že to tak je,“ vysvětluje svůj úhel pohledu Janina dcera Natálie. MUDr. Tomáš Rektor, psychoterapeut, psychiatr a vedoucí lékař Terapie.info, se nad vzorcem rodič-kamarád zamyslel a říká. „Přemýšlím, kde se bere představa, že dobrý rodič je i dobrý kamarád. Rodičovství je unikátní i v tom, že rodič do všeho nevidí, je někdy vzorem, který se dítě snaží dosáhnout a jindy vzorem, kterému se snaží vyhnout. Veškerý obdiv, ale i vzpoura jsou podstatnou součástí dospívání nedovedu si představit, jak se lze proti rodiči-kamarádovi bouřit. Tito rodiče bývají populární u dospívajících, později ale mívají děti dojem, že o něco přišly. Měly dalšího kamaráda, ale neměli skutečného rodiče. Často se zdá, že za tímto vztahem bývá i strach ze zodpovědnosti skutečného rodičovství. Do rodičovství patří samozřejmě radost, hravost i blízkost, ale to, že dítě něco před rodičem tají je někdy známka nedůvěry, ale někdy poklad, o které by nemělo přijít.“ 


Většina rodiny Janin a Petrův přístup k dceři nechápe. Mají za to, že by měli být více rodiči, toto podle okolí není vhodný postoj. Mají pravdu? Na tuto otázku odpověděl prim. MUDr. Marian Koranda z Psychiatrické nemocnice Písek. „Nedá se jednoznačně říci jestli je takový vztah mezi rodiči a dětmi dobrý či špatný. Záleží na tom, zda všechny strany, tedy oba rodiče i dítě, mají k otevřenosti kolem sexu stejně otevřený přístup. Naše společnost je v těchto věcech prudérnější než např. Švédové, kde o sexu, rozmnožování a s tím spojeným aktivitám děti běžně hovoří již v mateřské školce se svými učitelkami. U nás tak spíše čerstvě dospělé dítko „vyučuje“ rodiče, že sex netřeba tabuizovat. Pokud rodič na takovou hru přistoupí, může to velmi otevřít a utužit vztah mezi nimi a dítětem. Mají však nevyvratitelné právo si vyhradit mantinely a např. říci, že děkují za projevenou důvěru, ale až zas do takových detailů že si nepřejí svému dítěti v jeho sexuálním životě vidět.„ S tím souhlasí i doc. PhDr. Marek Preiss, Ph.D. z Národního ústavu duševního zdraví, a dodává: „Opravdu nelze říci, co je dobře nebo špatně, spíše se jedná o otázku hranic. Snadná prostupnost hranic ve vztahu k rodičům (např. při sdělování detailů ze sexuálního života) je sama o sobě zajímavá a může ukazovat na prostupnost hranic i v jiných oblastech (např. ve vztahu k etickému jednání nebo k tvořivosti).“

Foto: MUDr. Marian Koranda, Psychiatrická nemocnice Písek.

Čtěte také:

Reklama