Já jsem k inkontinenci „přišla“ po ozařování. Dá se říct, že nejhorší byly začátky. Uvědomění si, že se něco děje a zjišťování, proč tomu tak je. Když jsem, po určité době, konečně našla lékaře, který mi vše vysvětlil, začala jsem sice problému rozumět, ale nastoupilo i vědomí, že se s tím vlastně nedá nic dělat. Následkem ozáření mám spálený močový měchýř, ale především nervová zakončení, která dávají mozku impulz, který vydá pokyn: močový měchýř je plný, musí se vyprázdnit. To prostě nefunguje. A tak se dostanete do situace, kdy vůbec nevíte, že musíte na WC a on se najednou močový měchýř sám vyprázdní. Kdekoliv a kdykoliv. Psychika je narušená. Bojíte se vzdalovat z domova, přes den a hlavně večer omezujete požívání tekutin, což logicky vede k dalším potížím s ledvinami, játry apod. Navíc nastupuje problém se spaním. Člověk má hrůzu usnout, protože se prostě a jednoduše v noci začne počurávat a deprese se prohlubují.

Než se tedy odvážíte opustit bezpečí domova, ale hlavně toalety na dosah, zmapujete si umístění veřejných WC, která budete cestou potřebovat. O hygieně v těchto prostorách se raději nebudu zmiňovat.

Aby lidé s inkontinencí mohli alespoň částečně „normálně“ žít, potřebují inkontinenční pomůcky a léky. Pomůcky jako inkontinenční vložky, které únik moči zachytí a navíc absorbují zápach moči, jsou sice na předpis, ale ve velmi omezeném množství a pacientovi nezbývá, než že si musí další potřebné množství zaplatit z vlastních peněz. Totéž se týká dalších pomůcek, některé navíc lékař pacientovi nemůže v předpisu kombinovat. Zdravotní pojišťovna navíc a bez ohledu na potřeby nemocných snížila výši úhrad na inkontinenční pomůcky! Bez ohledu na argumentace, že tato úprava jde proti potřebám pacientů s tím, že čím více pomůcek potřebují, tím je úhrada nižší.

Další kapitolou jsou léky. Existuje skupina léků, které jsou převážně v plné úhradě zdravotní pojišťovnou, některé lékárny si však mnohdy naúčtují marži, kterou už musí pacient zaplatit sám. Tato léčiva někomu vyhovují, někdo má problémy s inkontinencí i dál. Před časem se na „trhu s léky“ objevila Betmiga. Lék nové generace, který skutečně pomáhá. Po jeho užívání jsem si najednou připadala zdravá, problémy s úniky vymizely, dovolila jsem si cestovat do zahraničí i na delší dobu a bez znalostí rozmístění veřejných toalet. Přestala jsem s hrůzou uléhat, že budu ráno opět všechno prát, psychika se začala vzpamatovávat. Kdo to nezažil, sotva pochopí, jak je to úžasný pocit. A najednou rána! Zdravotní pojišťovny přestaly Betmigu hradit, jedno balení s množstvím na 3 měsíce stojí cca 2 760,- Kč. Na první pohled tisícovka na měsíc, ale v součtu s dalšími nutnými nákupy jde o vysokou sumu. Chvíli jsem se snažila odolávat návratem k původní léčbě, ale zhoršení zdravotního stavu včetně depresí nebylo možné přehlédnout. Takže za pomoci rodiny opět užívám Betmigu, cítím se zdravě a v tomto případě platí, trošku, že zdraví si koupíš. Kolik pacientů si to však může dovolit?!

Lidé, kteří trpí inkontinencí po onemocnění či úrazech, bývají zpravidla v invalidním důchodu. Ten často sotva vystačí na pokrývání běžných životních potřeb spojených s bydlením, nákupem potravin, drogerie a další. Na poplatky za léky a různé pomůcky jim už peníze nezbývají!

Pacientů s inkontinencí jsou tisíce, společnost o nich však příliš neví. Proč? Odpověď je jednoduchá: stydí se. K tomu ale není žádný důvod. Jde o onemocnění jako takové, tak proč se stydět. Za angínu se též nestydíme, přestože ta se, na rozdíl od inkontinence, dá vyléčit celkem snadno. Dokud budeme svůj problém s inkontinencí doslova přežívat jenom v té své soukromé bublině, nic nám to nepomůže. O inkontinenci je nutné mluvit, aby si lidé uvědomili, že se do podobné situace může dostat kdokoliv a kdykoliv. Stud nám nepomůže, informovanost ano.

Jana Navrátilová

Reklama