Novinky

Příběh objevování z knihy Dona Miguela Ruize

Dnes vychází nová kniha Dona Miguela Ruize Toltécké umění života a smrti, kterou napsal spolu s Barbarou Emrys. Kniha u nás v češtine vychází ve světové premiéře, přičemž všude jinde ve světě se jí čtenáři dočkají až za měsíc. Dnes vám přinášíme ukázku z ní a také o ni budete moci soutěžit v rámci Věrnostního klubu.

Toltécké umění života a smrti: Příběh objevování

Této noci, kdy bylo tolik v sázce, se Sarita přenesla ze svého obývacího pokoje, kde seděla v kruhu svých věrných, do světa, jenž existoval pouze v jejích představách. Vstoupila do mysli jiného člověka. Byla připravená za to zaplatit, ale až později - teď musela jít dál. Musela vejít do snu svého syna a přivést ho zpátky - přitáhnout ho za ucho jako neposlušné děcko, když bude muset. Měla v tom ostatně bohatou praxi.

Při vzpomínce na dítě, jímž kdysi býval, potřásla hlavou. Pamatovala si ty černé oči plné smíchu a šibalství a ručičky, kterýma ji s láskou hladíval po tváři, když na ni padla únava nebo smutek. Nic na světě - ani smrt - jí ho nemohlo vzít. Ta touha překonávala veškerou logiku, dokonce i tu jeho. Za dvaadevadesát let svého života poznala všechny radosti a strasti, jaké může zažít třináctinásobná matka. Přežila dvě ze svých dětí, oba své manžely a několik sourozenců, a přesto měla stále dost sil na to, aby vybojovala ještě jednu poslední bitvu o to, co milovala. Znovu sebrala tašku, setřásla nadpozemský prach z obrázku Panny Marie guadalupské a rozhlédla se po okolí. Zavětřila ve vzduchu po další stopě, zarazila se a pak se otočila. Cosi upoutalo její pozornost: cosi, co zatím neviděla. Musí změnit směr. Musí poslouchat intuici - a tu hudbu.

S každým jejím lopotným krokem hudba sílila. Zdálo se, jako by duněla současně ze země i z nebe. Tepala v hlasitém rytmu... možná v rytmu bubnů znějících v jejím obývacím pokoji. Mlčky poděkovala Bohu za to, že jí dal tak poslušné děti, a dál vlekla nohy hustým koktejlem prosvětleného prachu. Za nedalekým obzorem, za hranicemi toho pustého snu, viděla vycházet Zemi, planoucí jasným světlem. Zadržela dech. Pod nebem tmavnoucím bouřkovými mračny, v horkém, tetelícím se vzduchu zahlédla nějakou siluetu. Proti zářivému zemskému kotouči se před ní v dálce tyčil strom! Jeho mohutné větve se kroutily jakoby smyslnou rozkoší, až se zelené listí na nich chvělo a třpytilo. Pohled na něco tak košatého a plodného uprostřed té rozlehlé pouště naplnil Saritu úžasem.

knihMiguel... zašeptala. Kdykoli viděla ve snu barvy a život, byl za tím on. Sám říkával, že kam přijde, tam je hned živo. A tohle bylo živé. Tohle byla magie. Kam vkročil, tam bylo hned veselo - na to se mohla spolehnout. Zamířila ke stromu a hudba opět zesílila. Mohlo trvat věčnost, nebo jen pár minut, než k němu došla. Věděla jen, že jí při chůzi srdce bušilo do rytmu té řízné písně. Ať šla rychle nebo pomalu, musela urazit velkou vzdálenost, protože strom, který se teď před ní rozpínal, byl obrovský - vysoký, mohutný, majestátní. Jeho větve se rozbíhaly do všech stran, jako by zvaly celý vesmír do své rozložité, vlídné náruče. Sarita zastavila u kořene, který vyčníval z hvězdného prachu, a zadívala se vzhůru do koruny, která nesla cosi, co vypadalo jako plody zalité nepozemským světlem. S úžasem si je prohlížela, až jí zrak padl na ten, který hledala. Na nejnižší větvi toho gigantického stromu, téměř úplně zakrytý mihotavými stíny a tisícem třpytivých listů, seděl její syn.

Miguel Ruiz v nemocniční košilce seděl opřený o kmen a tiše chroupal jablko. Když ji spatřil, oči mu zasvítily a energickým mávnutím ruky ji pobídl, ať jde blíž. Matka vykročila ke stromu, opatrně našlapujíc v mohutné spleti kořenů, až konečně stanula u větve, která ho nesla. Větev se ohýbala téměř až k zemi, takže mu mohla pohlédnout zpříma do očí.

„Sarito!“ zvolal a špičkou palce si setřel ze rtů jablečnou šťávu. „Tys za mnou přišla! To je skvělé!“ Než mohla cokoli říct, obrátil se k tomu nepravděpodobnému obzoru. „Vidíš to, co já, mamá?“ Nadšeně ukazoval vizi Země ve všech jejích skvostných barvách. Záda jeho nemocniční košilky se přitom rozevřela a Sarita pod nimi zahlédla kus holého zadku. Kdyby ji tak naléhavě neupozorňoval na něco jiného, možná by podlehla pokušení naplácat mu, dospělý nedospělý.

„Sarito, podívej!“

Z míst, kde stála, viděla skrz větve obřího stromu planetu plující nebem. Zářila jasně a zřetelně na půlnočním nebi, mimo ten fantastický svět, v němž se nacházeli, a pomalu se otáčela.

„La tierra,“ povzdechla si. „Oba patříme tam. Tak už přestaň dělat hlouposti.“

„Vidíš je?“ trval na svém Miguel. „Ta světla?“

Stařena stáhla obočí a znovu se podívala skrz větve. Tohle nebyla Země, jak si ji pamatovala. Jak se planeta líně otáčela, viděla Sarita vlny oslnivé záře, které se z ní zvedaly a rozplývaly jako pára. Některá místa světly přímo žhnula, jiná tonula ve tmě. Počkat... ne, některé vlny obíhaly po celé zeměkouli. Byla tu světla, která vzlétala vzhůru a mizela jako jiskry nad ohněm, i světelné vlny, které se rozlévaly po Zemi jako snová tekutina.

„Ano! Sny!“ zvolal její syn, jako by jí četl myšlenky. „Sny mužů a žen, kteří proměňují lidstvo. Malé, větší i největší, dlouhověké sny. Sny, které začínají a končí, žijí a umírají.“

„A co se s nimi stane, když umřou?“ zeptala se žasnouc nad těmi přílivy a odlivy světla, které se podobaly rozechvělým vlnovkám na displeji hi-fi věže jejího vnuka. „A odkud se berou?“

„Ze stvoření - zpátky do stvoření!“ odpověděl se smíchem a ukousl si z jablka. „Vidíš tamhle? Ten, co tak jasně září?“ zvolal s obdivem. „Nádhera! Možná je to George. Jeho odkaz stále žije. Ten sen plný něhy... vidíš ho?“

„George... aha, už vím. Jeden z tvých žáků. Ten mrňous?“

„Ne, tenhle byl členem Beatles, Sarito. A byl mnohem vyšší než já.“

Ano, už si vzpomíná. Beatles. Ten zvuk, který ji sem přivedl, byla jejich hudba. Ještě teď jí z toho rachotu hučelo v hlavě.

„Vidíš můj sen, Sarito?“ zvolal Miguel. „Tamhle! V tamhle těch místech! A sleduj, jak se jeho vlákna rozbíhají a jsou stále jasnější! Tamhle! Zlatožlutá... ne, rudozlatá. Počkej!“

Sarita pustila z ruky tašku a popadla svého syna za rameno. Miguel, stále zářící radostí, se k ní otočil.

„Tvoje poselství žije a šíří se, ano,“ řekla. „Je tam. Vidíme ho.“

„Není to krása?“ Po tom zvolání odhodil jablko a ono zmizelo, jakmile opustilo jeho dlaň. Obrátil se a znovu a pozorněji se zadíval na vizi snícího lidstva.

„A my potřebujeme, aby Miguel udržel svůj sen naživu. Přišla jsem pro tebe,“ oznámila Sarita rázným tónem, jaký z jejích úst ještě nikdy neslyšel. „Teď ještě nesmíš umřít.“

„Já už mrtvý jsem,“ opáčil její třináctý potomek s úsměvem.

„Nejsi. Doktoři nad tebou bdí. My se za tebe modlíme. Naši předkové dělají, co mohou, aby...“ Miguel nasadil zoufalou grimasu, v očích mu ale hrály poťouchlé jiskřičky. „Madre, předky ne, prosím.“

„Srdce už ti spravili, m'ijo. Stačí jen, aby ses nadechl a vrátil se k nám. Vrať se, synu. Vrať se!“ „Moje srdce už nikdo nespraví, Sarito. Plíce mi selhávají a moje tělo se beze mě rozpadá.“ Vlídně se na ni usmál. „Jsem taky doktor.“

„A zbabělec! Vrať se a dokonči, co jsi začal!“

„Dal jsem světu všechno, co jsem mohl.“

„Víš to jistě?“

„Počkej! Musím ti říct, jaký jsem měl sen, než jsem se ocitl tady!“

„Migueli.“

„Byl jsem jedním z bojovníků, kteří střežili Tenochtitlán a posvátné jezero. Byl jsem jím - ovšemže ne doopravdy, ačkoli svým způsobem jím stále ještě jsem. Cítil jsem strach a naléhavost okamžiku, tu absolutní odevzdanost, a potom jako by se všechno rozplynulo v prázdnotě a svitu hvězd.“

„Dost, Migueli! Tvůj svět je víc než jen prázdnota a svit hvězd. Máš svůj domov a lidi, kteří tě milují. A nejen to. Máš mě. Jsi můj syn a musíš se ke mně vrátit!“

„Všechno je jen prázdnota a hvězdný svit - tento svět, onen svět, tato matka i tento syn.“

„Ty nejsi prázdnota a hvězdný svit. Ty jsi -“

„Jsem! Sleduj!“ Jen to řekl, rozplynul se v reji blyštivých sfér, které jí zavířily před očima. Zbyly jen hvězdy a prostor mezi nimi.

„Vrať se!“ vykřikla.

„Nemůžu,“ odvětil se smíchem a ona ho znovu spatřila, jak sedí obkročmo na jiné větvi toho stromu - který zmizel a zase se zhmotnil spolu s ním -, pohupuje bosýma nohama a mává na ni. „Ty zůstaň se mnou, mamá.“

Čtěte také:

   
16.09.2015 - Redakční novinky - autor: Kristina Vodičková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme