Co by někteří rodiče dali za takovou chytrou a bezproblémovou dceru, jakou je Johanka. Avšak její rodiče, oba vysoce postavení lidé, berou povahu i úspěchy své dcery za naprosto samozřejmé a normální. Žádná pochvala, žádný cit.

Příběh o Johance

Johanka je dvanáctiletá slečna (jedináček), která chodí na víceleté gymnázium. Už od první třídy základní školy vynikala svou nadprůměrnou inteligencí. Velmi dobře se učila, byla premiantkou třídy, což jí zůstalo. Navíc je velmi ctižádostivá a sebevědomá. Hraje na housle a na klavír, zúčastňuje se různých recitačních soutěží. Navenek působí spokojeně a vyrovnaně, ale doma zažívá citovou absenci. Její příliš zaměstnaní rodiče na ní stěží promluví. Její vynikající školní i mimoškolní výsledky považují za samozřejmé. Johanku mrzí, že si nemůže, zejména s mámou, promluvit o svých radostech i starostech, o svém zklamání z první školní lásky. Ne všechno lze probrat s kamarádkami, je potřeba i dospělého vyjádření.

grl

Vyjádření Aleny Weberové, ředitelky o. s. Dítě, rodič
„Johanku znám dlouho. Je to velmi bystrá a inteligentní mladá slečna, která opravdu ví, co od života chce. Je až s podivem, že navzdory slabé komunikaci a citové absenci u rodičů dokázala to, co dokázala. Je velmi oblíbená u kamarádek i učitelů, ale nikdo z nich netuší, co ji vlastně trápí. A tím je pocit, že ji její vlastní máma nerozumí, že se jí nemůže s ničím svěřit.“

Příčiny chladného chování rodičů

  • Citový chlad způsobený už ve výchově předchozí generací
  • Velká zaměstnanost rodičů
  • Přemrštěné požadavky rodičů, gradující do samozřejmosti
  • Nechtěné těhotenství

Více lásky, více kamarádství

Rodiče Johanky byli velmi překvapeni trápením jejich dcery. „Vždyť má všechno.“
Ano, všechno materiální. Avšak kdyby chtěla za svou matkou přijít a chtít s něčím poradit, dostane se jí odpovědi: „Jsi natolik chytrá, že si určitě poradíš.“
Když vyhraje recitační soutěž, reakce zní: „Kdo jiný by to měl vyhrát než Ty.“ Tečka.
Na vysvědčení má vyznamenání: „Jsi po nás, to je samozřejmé.“

I když se často setkáváme s názorem, že kamarádský vztah s vlastním dítětem je past, v případě Johanky žádná past nehrozí. Je to už slečna, která dobře chápe a rozumí. Potřebuje rodiče, kteří jí dávají silný pocit zázemí, ale potřebuje také rodiče, kteří ji láskyplně obejmou a v jejím věku už i „kamarádsky“ poradí. Vždyť největším štěstím pro každou matku je, když udržuje se svou dcerou i později, v dospělosti, vztah právě kamarádský. Ten nenahradí žádné úspěchy ani samé jedničky.
Přejme Johance i její matce (a také otci), ať se ti tři vzájemně neodcizí.

Přečtěte si také:

Reklama