O svém psovi jsem vám už psala, ale příběh o tom, jak jsem k němu přišla, ještě ne. Před dvěma lety ho donesla dcera a tvrdila, že ho našla. Všechno ale bylo úplně jinak.

Jsme zvířecí rodina, domácností prošli křečci, morčata, želva, andulky, myši, potkani, rybičky, kočky… ale psa jsem nechtěla. Měla jsem 15 let dalmatina, který zemřel v roce 2000, a proto vím, že péče o psa je tak náročná, že jsem si ji šetřila až na důchod. Dcera měla doma zvěřinec, stejně se o něj moc nestarala, donutit ji každou sobotu vyčistit klece byla bitva jako na válečném poli, a tak pes byl striktně zakázán. Prostě jsem při svém pracovním vytížení nevěděla, kdo by se o něj mohl starat.

Dcera brečela, škemrala, slibovala, že se o psa bude starat, ráno vstávat o hodinu dřív a venčit ho a tak dále. NEPOVOLILA JSEM!!! Pes prostě ne, vím, co je to za řeholi a oběť a také vím, že by zbyl na mě jako všechna ostatní zvířata. A tak nastalo ticho. Já blázen si myslela, že to dcera vzdala.

Přesně v den závěrečného vysvědčení před skoro dvěma lety mi volala, že se prochází Stromovkou a kde se vzalo, tu se vzalo zatoulané štěně. A že ho nese domů, je krásné a prý ho tam asi nechali bezdomovci. „Běda ti ho donést! Nech ho tam, nebo ho předej strážníkům, oni se o něj postarají,“ křičela jsem, ale když jsem přišla z práce, štěně a zářící dcera byly doma.   

f

To štěně bylo tak nádherné, milé a voňavé – dvouměsíční drátosrstý ohař, představte si to! …ale 15 let nesvobody. Ne, musí pryč. Zavolala jsem trojský útulek, nahlásila nález psa a oni slíbili, že si pro něj do hodiny přijedou. Když to uslyšela dcera, vzala psa a utekla s ním ke kamarádce. Útulek jsem musela odvolat. Dcera se vrátila až po slibu, že útulek volat nebudu. Nakonec jsme se domluvily, že si ho nechá přes prázdniny, dokud mu neseženeme novou rodinu. A bude se starat, venčit, vytírat loužičky, vařit mu jídlo, prostě všechno. A venčila, vytírala, vařila… a já stále méně věřila, že se ho někdy zbavím. Pro klid duše jsem po Stromovce vyvěsila cedulky o nálezu, obvolala útulky, jestli ho někdo neshání, ale nikdo se neozval. Psa jsme pojmenovali Nero a já se do něj proti své vůli zamilovala. Na konci prázdnin mi bylo jasné, že i kdyby si pro něj přijel sám prezident, už bych ho nikomu nedala.

.d

Na to čekala moje drahá dcerka. Jednou za mnou přišla a opatrně se ptala, zda mám už Nera ráda a jestli bych ho ještě chtěla dát pryč. Odpověděla jsem po pravdě a nestačila se divit. „Tak já ti řeknu, jak to s ním bylo,“ začala. A proto teď už vím, že ho nenašla ve Stromovce, ale koupila si ho za 500 korun přes inzerát na internetu. Šetřila na něj dva měsíce, nemohla se smířit s tím, že nebudeme mít psa.  A je to kříženec dalmatina a maďarského drátosrstého ohaře. Pohladila jsem tu milovnici zvířátek a odpustila jí.

 Od té doby mám Nera na krku. Vařím mu, vstávám o hodinu dřív a venčím ho, starám se o jeho zdraví… dcera s ním jde tak maximálně o víkendu, a to ještě jen odpoledne. Musí se přece ráno vyspat.

g

Nero je ale tak skvělý, poslušný a hravý, že ničeho nelituji. Ještě nikdy mě nenaštval, není s ním jediný problém. Jeho vlohy pro výcvik obdivují i profíci a nevěří, že neprošel speciálním výcvikem. Poslechne na slovo, přitom vůbec není bázlivý, umí spoustu kousků a povelů.  Prostě moje dvaatřicetikilové zlatíčko.

Reklama