Každý z nás v životě zažije chvíle, kdy není zcela šťastný. Nespokojenost může způsobovat dlouhá řada jmenovatelů. Důležitou roli hraje samota, nedostatek financí, problémy v rodině, zdravotní komplikace či práce. Po ránu si těžko uvědomíme, že každý nádech je dar, stejně tak probuzení ve vlastní pohodlné posteli našeho domova, fungující končetiny, smysly atd. Negativní emoce válcují ty pozitivní. Jenže z nespokojeného života můžeme kdykoliv vyskočit. Je to pouze naše hra a karty máme pevně ve vlastních rukách. Strach nám ale často brání  udělat první krok k lepším zítřkům. Přitom překročit temné stíny se může obrovsky vyplatit. Inspirací může být Katka. Ta velmi dlouho otálela, než začala jednat. Rozhoupala se až díky jistým znamením. Nyní žije konečně tak, jak si vždy přála, možná i mnohem lépe.

Kateřina nebyla ve svém dlouholetém vztahu šťastná. Dokola si ale opakovala, že žádné partnerství není dokonalé. Později se přidala nespokojenost v práci. Komplikace při otěhotnění. Smrt otce. Poslední rok moc nežila, ale přežívala. Snila o tom, že se podívá do světa, kuráž ovšem chyběla. „Říkala jsem si, že už na to nemám věk, abych dělala nějaké divočiny. Všichni mi dokola opakovali, abych se vdala a měla děti, že teď už je pozdě. Ty jsem sice moc chtěla, ale nešlo to. V zaměstnání se změnilo vedení a vše se začalo kazit. Děsila jsem se, co zase bude, až přijdu do práce. A návštěva vytoužené exotické země? Ani náhodou, partner nerad cestoval. Když jsem pak jednou seděla se sestrou u vína, zeptala se mě, proč s tím svým životem teda něco nedělám, odpověděla jsem ve vtipu, že až dostanu znamení tak začnu.“ Katka pak cestou domů začala o znameních přemýšlet. Zanedlouho se objevily.

„Nedostala jsem to. „Hurá jsem konečně těhotná,“ pomyslela jsem si. Mou domněnku doktor potvrdil. Za měsíc a půl jsem potratila. Přítel se ke mně v tu dobu nezachoval pěkně, bylo to přesně naopak. To mě jen utvrdilo, že s ním být nechci. Nedokázala jsem ho ale tehdy opustit. Říkala jsem si, jestli to, že jsem o dítě přišla, nebyl nějaký pokyn osudu. Ta myšlenka mi v hlavě neustále visela. Za pár dní jsem slyšela v kavárně pána, který se bavil po telefonu, že snad tu vhodnou asistentku nenajde. Popisoval, nejspíš známému, co by měla splňovat. Já si v duchu říkala, že to by bylo něco pro mě. Zadívala jsem se před sebe a všimla si plakátu, kde stálo něco ve smyslu – Neboj se udělat první krok. Chvilku jsem přemýšlela. Tohle udělat nemůžu, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem si všimla dvou slečen. Postřehla jsem větu té jedné – Kdo nic nezkusí, nic nezíská. Podívala jsem se zpět na onoho pána, ten se na mě usmál. Najednou jsem k dotyčnému kráčela. Oslovila ho, omluvila jsem se, že jsem poslouchala a slušně mu řekla, že mám o post asistentky zájem. Byl překvapený, ale dali jsme se do řeči. Něco mi o místu řekl, dal vizitku, ať se ozvu. Doma jsem o tom vyprávěla, ale přítel se mi vysmál. Prý nejsem na to dost kvalifikovaná. Smutná jsem šla do vany, otevřela časopis, kde byl článek s titulkem - Pošlete ho jednou provždy k šípku.“

Katka ještě ten večer poslala svůj životopis. Šla na pohovor a byla přijata. Dodalo jí to kuráž. Kromě změny zaměstnání udělala rázem další velký krok, příteli oznámila, že se rozchází. Ihned se odstěhovala, pronajala si svůj vlastní byt. Aktuálně Kateřina doprovází svého šéfa na služební cestě po Japonsku. Často a velmi ráda o své životní změně povídá následující: „Osud mi dal signál a já ho poslechla. Teď má můj život smysl.“    

  Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama