„Manžel vždycky strašně toužil po synovi. Pokaždé, když jsem byla těhotná, chodil se mnou na ultrazvuk a sondoval, zda to bude kluk. Nikdy to nepřiznal, ale já na něm viděla, že jakmile lékař vyslovil „holčička“, bylo to pro něho zklamání. A hned dvakrát po sobě. Takže když jsme konečně napotřetí čekali chlapečka, doslova zářil. Byl ke mně mimořádně pozorný a těšil se, že malého pojmenuje po sobě. Že bude mít následovníka, dědice. Prostě chlap!“ vzpomíná Eva na hezké okamžiky před porodem. Jenže ty v den D vzaly zasvé.

„Jakmile mi Ondráška na porodním sálu poprvé ukázali, nevěřila jsem vlastním očím. Byl doslova kopií mého otce! Zrzavé vlásky, oplácanou papulku, pršáček… To ani jeden z nás nemá, já jsem po mámě! Mně to tedy nevadilo, hlavně že byl klučík zdravý. Ale bylo mi jasné, že jeho tatínek nebude skákat nadšením. A taky ne,“ vypráví Eva a popisuje, co následovalo.

„Když Ondřej přišel za mnou na pokoj a syna uviděl, zmrzl mu úsměv na rtech. Ani pochovat si ho nechtěl a vymlouval se na to, že je ještě příliš malý. K jeho podobě ale neřekl ani slovo. A já raději také ne. Pobyl u nás jen chvilku a měl naspěch. Bylo mi jasné, že si ten šok nejspíš potřebuje srovnat v hlavě. Abyste tomu rozuměli, můj muž totiž mého otce a svého tchána nesnáší. A to je možná slabé slovo,“ naznačuje Eva a hned přidává podrobnosti.

„S mým otcem je Ondřej už léta na nože. Vůbec s námi k našim nejezdí. Upřímně, já se mu ani nedivím, můj táta je totiž poděs. Je arogantní, škodolibý a někdy vyloženě zlý. Na nikom nenechá nit suchou a do každého hned rýpe. Na naší svatbě to došlo tak daleko, že se ti dva poprali. Ani jeden o tom nechtěl mluvit, ale já tuším, že si otec pustil pusu na špacír s tím, co říkal za jeho zády. Že je Ondra nula, protože přišel o svou firmu, a já mám na lepšího. Od té doby se viděli jen párkrát a nemohou si přijít na jméno,“ přiznává Eva, která ale doufala, že se nad podobu svého syna povznese. Jenže se tak zatím nestalo, a to je chlapci už rok a půl.

„Ne že by ho vůbec neměl rád, to snad ne. Ale vidím, jak jsou pořád na prvním místě holky. Mnohem raději je s nimi a Ondru odstrkuje s tím, že je na to či ono zatím malý. Na procházku s kočárkem, když už ho donutím, chodí zásadně mimo civilizaci. Snad aby nepotkal někoho známého, který by si mohl z podoby syna utahovat. Ostatně to bylo také to první, co udělal můj otec, když se ti dva náhodou míjeli u mě v porodnici. Hned jsem mu za to vyčinila, vždyť štvaním Ondřeje ubližuje tomu malému, ale pochybuji, že to padlo na úrodnou půdu. Je to prostě hulvát!“ kroutí hlavou jeho dcera a doufá, že jejímu muži přiroste syn časem více k srdci. I přes svou podobu.

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Reklama