Martin byl už dvakrát ženatý, z každého manželství má jedno dítě. Martinova dcera i syn Janu dobře přijali, rozuměli si. V tomto ohledu tedy nebyl žádný problém. Jana se jen obávala, jak to bude s jejich společnými potomky. Ihned proto Martinovi upřímně řekla, že ona touží po vlastní rodině. Chtěla tak předejít možné neshodě v jejich společné budoucnosti. On s tím neměl sebemenší problém, prý se časem mohou pokusit o miminko. Ovšem Martin své slovo nedodržel. Už je to šest let od jejich velkolepé svatby a dítě stále odkládá. Janě už pomalu, ale jistě dochází trpělivost.

V posledních dvou letech Jana na Martina naléhá. Sama si to moc dobře uvědomuje. Dítě si ovšem z celého srdce přeje. Sice nevlastní potomky miluje, ale přeci jen nejsou jejich. Martin neustále přichází s výmluvami, proč není vhodná chvíle na miminko. „Někdo mi radí, abych otěhotněla náhodou, ale chci být férová. Takové jednání já neschvaluji. Pak jsou tu ti, co říkají, abych odešla, že zbytečně ztrácím svůj čas. Zprvu jsem tuto myšlenku odmítala, teď to vnímám jinak. V poslední době jsem nad rozchodem začala intenzivně přemýšlet. Dokonce jsem to řekla i Martinovi. Ten mi odpověděl, ať neblbnu, že se brzy dočkám. To slýchávám velmi často. Já ale už čekám vážně dlouho a nebaví mě to. Nechci se dostat do věku, kdy už to nepůjde. Navíc ani Martin už není nejmladší. Jsem teď v situaci, kdy vážně nevím, jak dál. Vím ale, že se nějak rozhodnout musím.“

Čtěte také:

Reklama