„V první řadě bych ráda řekla, že své děti miluji nadevše na světě a jsem nesmírně šťastná, že je mám. Změnily mi život, změnily mě a daly mi jakýsi vnitřní klid a pohodu. A myslím, že to stejné by řekl i můj muž. Proč to říkám? Protože ani jeden z nás nikdy děti mít nechtěl a všichni to o nás věděli. Věřili jsme tomu my i naše rodiny a přátelé. Vždy jsme si vystačili, hodně jsme cestovali po všech koutech světa, zažili celkem extrémní situace, a navíc máme oba časově náročnou práci, které se ani teď ani jeden nechce rozhodně vzdát,“ vypráví Ilona.
„Kvůli mým zdravotním potížím jsem ale musela o mateřství velmi reálně uvažovat. V opačném případě bych si k této možnosti mohla také navždy zavřít dveře. A tak jsme se i přes naši vzájemnou shodu v tom, že z toho neskáčeme do stropu, pustili do „dělání dětí“. Říkala jsem si, že to může trvat pěknou dobu, než se nám to zadaří, ale paradoxně hned na první pokus jsem otěhotněla. A už tehdy jsem z ničeho nic začala být nesmírně šťastná. Asi to tak bývá...“


Ilona čekala dvojčata a jak sama řekla, bylo to pro ni to nejhezčí období, které kdy zažila. Podobně to cítil i její manžel Vašek. Přiznala také, že si koupila velké množství knih o mateřství a výchově, pořídila si všechny možné vymoženosti, které jsou nyní k dostání a byla připravena prý i na nemožné.

„Z těch knih jsem si po narození kluků vzala úplné minimum. Všechno šlo velmi přirozeně a my se navzdory všem kritikám vydali s miminky do tropů a pokračovali tak v naší cestovatelské tradici,“ vzpomíná Ilona a pokračuje ve svém vyprávění dál: „Teď je Maxovi a Oskarovi sedm let a jsou to ty nejšťastnější a nejspokojenější děti na světě.“

„Nedržím se pravidel. Jsem typická uspěchaná matka, která pracuje, vyzvedává je pozdě z kroužků, nechává je občas ponocovat a pokud jsme úplně ve skluzu, klidně objednám k večeři pizzu. Kluci jsou aktivní, zdraví a veselí. Za svůj krátký život viděli nespočet míst a zkusili si tolik věcí. Ostatní matky ze školy, kam moje děti chodí, mě za můj velmi benevolentní a trochu neuspořádaný způsob výchovy velmi kritizují. Ale proč? Protože je do ničeho prakticky nenutím? Protože si klidně můžou udělat přípravu do školy až po tom, co si pohrají, odpočinou si nebo si zahrají fotbal? Nebo protože jim k snídani nepřipravuji ovesnou kaši s chia semínky a přírodním mlékem a místo toho jim občas otevřu balení sušenek nebo je nechám, ať se obslouží sami? Ano, matka roku ze mě opravdu nebude, ale už teď vím, že mám dva super kluky, kteří jsou maximálně samostatní a co jim řeknu, to udělají. Jsou to děti šťastné, bez nemocí a úzkostí. A já jsem na ně tolik pyšná.“

Mohlo by vás také zajímat:

Reklama