Bulvár

Příběh, který se skutečně stal

 

„Opovaž se tu kočku krmit, ještě by u nás zůstala. Stačí, že už doma máme jednoho kocoura.“ Tuto větu jsem  uslyšel od tatínka své budoucí paničky, když mě poprvé uviděl.
Pomyslel jsem si, že kočkomil to zrovna nebude. Před několika lety jsem se ocitl bez domova a to dá rozum, že jsem si musel najít nový!

Jak se mi to stalo, zůstane navždycky mým tajemstvím, i když vím, že  panička by to ráda věděla.
Nový domov jsem si našel sám uprostřed zahrad jednoho velkého města. Přemýšlím, co mě tam vlastně dovedlo. Snad předtucha, že je v něm někdo, kdo mě bude mít moc rád a poskytne mi vše, co budu potřebovat. Vím jen to, že mi byla naprosto lhostejná přítomnost německého ovčáka a dalšího kocoura v domě.

Nebál jsem se ani jednoho z nich a jen jsem chtěl být součástí rodiny jako oni. Zezačátku jsem vyčkával v zahradě na zídce, později na dvorku a pak už jsem seděl u dveří. To se ví, že když na mě pán zakřičel, utekl jsem pryč. Ale ne moc daleko, aby mě mohla zavolat moje panička, která mi vždycky dala potají najíst a pohladila mi můj černobílý kožíšek, který nutně potřeboval rozčesat. Jsem totiž dlouhostrstý perský kocourek. Do domu jsem se poprvé dostal jednou v noci, když pršelo.

Panička mě tam vzala, abych nezmokl. Vůbec jí nevadilo, že celou noc nespala (musel jsem přece všechno prozkoumat) a já jsem byl také rád, že je se mnou. Ráno jsem musel kvůli tatínkovi zase pryč a věřte, že se mi to ani trochu nelíbilo. Ale pak jsem tam byl každou noc a po pár týdnech nakonec všichni souhlasili, abych zůstal.

Vím, že se o to zasloužila hlavně panička, která je teď spíš jako moje máma. Tedy naše - stará se o mě a Vendelína (to je můj kočičí kamarád), jak nejlíp umí. Podstrkuje nám různé dobrůtky, češe kožíšky a chová v náručí. Na oplátku my zase přiběhneme na zavolání, snažíme moc nezlobit a v noci jí vrníme do ouška, když spolu všichni tři usínáme. Bydlím tady už 5 let jako právoplatný člen rodiny a jsem si jistý, že jsem našel ten nejlepší domov na světě. A víte, co se mi povedlo? Z tatínka se díky mně přece jen kočkomil stal!

A posílám vám i svoji fotku!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ženu-in.cz zdraví kocour Viktor


Ahoj Viktore! Tééééda, díky za tvůj kočičí příběh ;o) Docela Ti závidím ten prima kočičí život... Nechceš si to vyměnit? ;o)

Každopádně Ti posílám dáreček! (Chceš myšku? Nebo kočičí pamlsek? ;o) ) Víš co... nech se překvapit!
Krásný a dlouhý kočičí život Ti přeje

   
04.05.2005 - Společnost - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. [7] hajcena [*]

    Jéééééééééé, vy jste vydali můj článek - to jste hodníííí . Jsem ráda a ještě větší radost bude mít můj Viktorek, až mu to povím!!! A o dáreček se určitě rozdělí se svým kámošem Vendelínem . Díky moc !

    superkarma: 0 05.05.2005, 08:31:02
  2. avatar
    [5] Gita [*]

    Fešák

    superkarma: 0 05.05.2005, 07:10:42
  3. avatar
    [4] kubikm [*]

    superkarma: 0 04.05.2005, 16:45:43
  4. avatar
    [2] Susina [*]

    Viktor je teda krásnej... hned bych si ho vymazlila..

    superkarma: 0 04.05.2005, 15:22:56
  5. avatar
    [1] Deja [*]

    Viktore ty jsi tedy kocouří krasavec. Nedivím se, že se do tebe tvá panička na první pohled zamilovala. A jsi stejně vybarvený jako naše Micinka. Ta k nám nepřišla, ale tak dlouho seděla u rybníka na zastávce busu až chtěla tím busem asi odjet na jiné místo, kde se jí někdo ujme. Od dalšího hledání nového domova ji zachránili mí synci. Byla samá blecha, samé klíště, samý bolák v uších, ale vypiplali jsme ji a ona teď vládne pevnou tlapkou oběma kocourům.

    superkarma: 0 04.05.2005, 15:12:48

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme