Je to už 13 let od doby, kdy jsem pracoval jako reportér pořadu Akta 97 pro televizi Prima. Byl to denní publicistický program, ve kterém se oproti televizním novinám dalo ukázat víc než 30 sekund štěku. Jistě si pamatujete záplavu reportáží a srdceryvných scén, které se od té doby prakticky rok co rok na TV obrazovkách objevují.

Mně z té doby utkvěl v hlavě jeden příběh, příběh, který mne zasáhl a otřásl mnou v dobrém slova smyslu. S televizním štábem jsme se probíjeli podél řeky Moravy z Králík směrem na Hanušovice. Bylo to den poté, co se tudy valila neuvěřitelně rozbouřená krvelačná řeka Morava, běžně potůček, který přejdete, aniž byste si namočili nohy nad kolenama, tady brala kusy silnice, měnila tvar krajiny a bohužel i bourala domy a brala lidské životy.

Nepamatuji si přesně místo, kde jsem tu stařenku uviděl, ale byl to zvláštní pocit. Seděla na židličce, před otevřenou brankou svého domečku, a s úsměvem Mony Lisy na něj hleděla. Skrz otevřené dveře domu viděla protilehlou stráň. Zadní část domu chyběla. Kameraman zapnul kameru, já se chopil mikrofonu a šel k paní.

Nestačil jsem se ani připravit a ona nás přivítala se slovy, že se omlouvá, že nám nemůže nabídnout pohoštění, že do domu nesmí. A pak mi dovyprávěla svůj příběh. S krásným moravským přízvukem a hlasem nakřáplým stářím.

„V noci jsem slyšela hukot řeky, ale neměla jsem strach, věděla jsem, že mi synové postavili dobré základy a že se o dům nemusím bát. Kolem půlnoci jsem ve snu uviděla panenku Marii, a ta mi řekla, abych se vzbudila, oblékla se, vzala si doklady a peníze, co jsem měla našetřené, a šla se pomodlit do chodby. Tak jsem to udělala. A jak jsem zaklekla, uslyšela jsem ránu a viděla, jak mi voda vzala ložnici i s postelí, ve které jsem ještě chvíli před tím spala.“ Mluvila s obrovskou pokorou v hlase a dokola děkovala panence Marii za záchranu.

Ten natočený materiál byl strašně lidsky silný, ale to nebyl konec. Nemohl jsem se nezeptat na to, co teď bude dělat. Mé obavy, aby se nezhroutila z vidiny budoucnosti, byly liché.

„Voda mi dům vzala, ale já celý život dobře své syny vychovávala a oni mi řekli, že mi nový dům pořídí a opraví, já tu teď čekám, až přijedou a odvezou mne k sobě,“ pověděla téměř s úsměvem na tváři.

A skutečně do 20 minut, než kameraman natočil zkázu toho domku, přijela odkrytá avie s korbou a naložila babičku i s věcmi, co se podařilo zachránit (i přes zákaz vlezli do domu a přinesli modlitební knížku a pár drobností, na kterých stařence záleželo – přes její hlasitý nesouhlas) a odvezli ji pryč.

Synové, a to jich vychovala šest, se o ni opravdu postarali.

Příběhů zkázy a zmaru jsem v ten rok i v následujících viděl spousty, jezdil jsem po Olomouci na transportéru se záchranáři, proplouval v Otrokovicích na člunu přízemím do obchodního domu a prvním patrem vyplouval, natáčel s lidmi, co vytvořili domobranu a svůj zatopený majetek hlídali se zbraní v ruce.

Viděl jsem toho hodně, ale tahle optimistická babička s vírou v Boha a ve své děti, která brala přírodu jako součást svého života a nezlobila se na ni, ve mně zůstala natrvalo.

Reklama