Mé dětství byly jen příkazy a zákazy

Moje maminka dlouho netušila, že je těhotná. Bylo jí necelých pětačtyřicet a vynechání menstruace si vysvětlovala přechodem. Ale když začala mít křeče v podbřišku, vydala se k ženskému lékaři. „Kdepak nemoc. Jste těhotná - už čtyři měsíce!“ Díky tomu, že moji rodiče byli silně věřící, potrat nepřicházel v úvahu. Výchova mých rodičů byla přísná, až asketická. Na něhu, legraci či chválu v ní nebylo místo. Podle maminky jsem dělala všechno špatně, podle táty jsem byla k ničemu. Není divu, že se moje ego scvrklo na minimum a ve škole jsem zažívala šikanu. Ze stresu jsem trpěla bulimií i žaludeční neurózou. Měla jsem sice sourozence, ale byl mezi námi velký věkový rozdíl - sestra už měla svojí rodinu a bratr pracoval v zahraničí. Hned po škole jsem si našla práci ve vzdáleném městě a ve čtyřiadvaceti se vdala. Marek byl o deset let starší, moc toho nenamluvil a do krasavce měl daleko, ale byl to první chlap, který si mě chtěl vzít. Bez váhání jsem řekla ano, tolik jsem toužila mít rodinu. Moji rodiče na svatbu nepřijeli. „Jestli se chceš vdávat na úřadě a ne v kostele, nepočítej s tím, že se jí zúčastníme!“ Svůj slib bohužel dodrželi a přerušili se mnou veškeré styky.
 
Pravdu jsem si nechtěla připustit
Krátce po svatbě jsem měla poprvé nutkání něco ukrást. „Můžu vám pomoci? Sháníte něco konkrétního?“ zeptala se mě s úsměvem starší prodavačka. Lekla jsem se jí. Neuvědomovala jsem si, že se delší dobu procházím mezi regály, ale nákupní košík mám stále prázdný. Rychle jsem popadla první, co mi padlo do ruky. Venku se mi rozklepala kolena z toho, co jsem chtěla udělat. Domů jsem přišla jako zpráskaný pes. Marek sledoval fotbal a já byla ráda, že se mě na nic neptal. Byla jsem si jistá, že si jen něco namlouvám a příhodu z drogerie jsem vypustila z hlavy. Brzy jsem měla jiné starosti – otěhotněla jsem. Po celou dobu těhotenství spal Marek v obýváku na sedačce. Prý aby mě nerušil. Když jsem za ním přišla a chtěla se milovat, pokaždé mě odmítl. „Neblázni, to se v tvém stavu nehodí. A taky to pro mě není zrovna vzrušující.“ Nespočítala bych, kolik nocí jsem probrečela.

Cítila jsem se nemilovaná a odstrkovaná
Narozením Aničky se nic nezměnilo. Manžel většinu času trávil ve firmě, a když přišel domů, chvilku si pohrál s malou a pak se na celý večer zavřel v pracovně. Kdykoliv jsem ho chtěla obejmout, milovat se s ním, odtáhl se. „Dítě už máme, takže já svou roli splnil. Peněz ti dávám dost, tak tu svou přebytečnou energii vybíjej nějak jinak. Já mám starostí nad hlavu, a když přijdu domů, chci mít klid!“ Byla jsem zoufalá. Věřila jsem, že u svého muže najdu to, co jsem nenašla u vlastních rodičů. Už zase jsem se cítila, stejně jako v dětství, nechtěná a odstrkovaná. Zase jsem trpěla depresí, bulimií a obviňovala se, že si za všechno můžu sama a lásku si nezasloužím. Když jsem cítila, že už nemůžu dál, vypravila jsem se do parfumerie a poprvé, absolutně bez rozmyslu, ukradla první věc, která mi přišla pod ruku.

Manžel mě poslal k psychiatrovi
Začala jsem se motat v bludném kruhu. Jakmile jsem byla ve stresu, šla jsem se „léčit“ do obchodu. Bylo mi jedno, jestli kradu potraviny, boty, lak na vlasy, naběračku... Necítila jsem strach, naopak jsem na chvíli zažívala pocity, které se blížily extázi. Doma tuto euforii vystřídal stud i zděšení sama nad sebou. Mé změny chování si dokonce všiml i manžel, se kterým jsme od narození dcerky, tedy čtyři roky, žili ne spolu, ale vedle sebe. „Asi bys měla zajít k doktorovi. Už delší dobu mám pocit, že nejsi v pořádku. A když mluvím o doktorovi, myslím tím psychiatra.“ Neodporovala jsem. Sama jsem věděla, že to, co dělám, není normální. Jenže když „to“ na mě přišlo, nedokázala jsem se ovládnout. A protože jsem ze studu návštěvu u lékaře odkládala, osud to zařídil za mě.
 
Maminko, něco ti spadlo do kabelky
Zase jsem měla „svůj“ den. Pomalu jsem procházela mezi regály a najednou v mé kabelce zmizela zelená lahvička. Chytla jsem dcerku za ruku, a když jsem procházela kolem kasy, demonstrativně jsem ukázala prázdný košík. A právě v té chvíli Anička až příliš nahlas řekla: „Maminko, zapomněla jsi zaplatit tu lahvičku, která ti spadla do kabelky!“ V obchodě nastalo hrobové ticho a oči všech přítomných se do mě zabodly jako kopí. Vtom mě kdosi pevně chytl za loket a odvedl do kanceláře ochranky. Poslechla jsem a vysypala obsah kabelky na stůl. Kromě mých osobních věcí se vykutálel i ukradený šampon. Starší muž nechápavě zavrtěl hlavou. „Paní, stojí vám za to krást věc za šedesát korun? Proč jste to udělala?“ Rozplakala jsem se a všechno, úplně všechno, mu řekla. „Jste nemocná, musíte se léčit. Už kvůli ní!“ Muž kývl směrem k Aničce, která se mě křečovitě držela za ruku a strachy se třásla po celém těle. „Hned zítra zajdu k lékaři. A moc se omlouvám.“

 
Krást? To už nemám zapotřebí!
Svůj slib jsem dodržela. Už pět let jsem „čistá“ a to díky skvělé lékařce, která mi vysvětlila, že má nemoc propukla díky stresu z pocitu nechtěnosti jak v dětství, tak i v nenaplněném manželství a velký podíl na ní měla deprese, bulimie i sexuální frustrace. Kromě psychofarmak a psychoanalýzy mi moc pomohl, a nadále pomáhá manžel, kterému lékařka sdělila, proč, a hlavně z jakých příčin, jsem začala krást. Dalo by se říct, že jsme před těmi pěti roky začali znovu. A daleko lépe! Marek dělá všechno pro to, abych byla spokojená, a já si toho, jak skvělou mám rodinu, každý den neskutečně vážím!

Kleptomanie je neschopnost odolat nutkání ukrást předměty a to z jiných důvodů než pro osobní potřebu nebo pro finanční zisk. Mnohdy bývá provázena dalšími psychickými poruchami, zejména úzkostmi, poruchami příjmu potravy či závislosti na alkoholu a zneužívání návykových látek. Kleptomanie je v psychiatrii řazena mezi poruchy kontroly impulzivity.

Příznaky, projevy, symptomy:

  • neschopnost odolávat nutkání krást
  • poruchy nálady, úzkost, deprese
  • poruchy stravovacích návyků
  • poruchy sebeovládání
  • pocit viny a výčitky
  • stupňující se pocit stresu bezprostředně před provedením krádeže
  • uspokojení, naplnění nebo úleva po provedení krádeže

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama