drug

Drogy si je omotaly kolem prstu už v dětství. Co s nimi bude dál, neví ani oni sami. Přinášíme vám příběh jedné z nich.

„Když si šlehnete, ocitnete se v nádherném nebi. Je to něco nepopsatelně krásného. Smějete se a stále opakujete – já vás všechny strašně miluju. Pak se proberete a zjistíte, že vás kamarádi okradli,“ říká 16letá Jitka.

Sedí v teplácích na strohé židli s nenápadnou cedulkou Dětské a dorostové detoxikační centrum - Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Před týdnem ji sem přivezla matka, další den odjíždí do terapeutické komunity Střediska pro mládež Cesta v Řevnicích. Jitka měla všechno. Úplnou rodinu, komfort, starostlivé rodiče, peníze a dokonce vlastní byt.

S drogou opravdu žiju

Jitka přestat fetovat nechce. „Jakmile mě pustí, vracím se zpátky k partě a smažím dál. Vím, že je to špatný, vyhodili mě už kvůli tomu ze střední pedagogické školy, táta mě odepsal a máma je na prášcích. Pokud toho nenechám, chce mi sebrat klíče od bytu, abych ho nemohla vykrást, ale nemůžu si pomoct. Hrozně mě to baví. Jsem ze všech nejmladší a ostatní se o mě starají. Bydlíme ve starý vile, která patří jednomu člověku z party, kterej taky bere. Už všechno prodal, zbývají holý zdi, ale to mně nevadí. Když jsme sjetý, chodíme hrát automaty a jen tak se poflakujeme. Je u toho sranda, tady cítím, že opravdu žiju,“ vypráví Jitka, která se k pervitinu dostala na diskotéce ve 14 letech. „Poprvé jsem si píchnout hrozně bála. Šňupala jsem nebo polykala, ale z toho mě pořád bolela sliznice v nose a žaludek. Taky účinek drogy je po píchnutí úplně jiný. Silnější a rychlejší. Kámoška u mě seděla a píchla si přede mnou, aby mně dodala odvahy. Když jsem viděla, že se jí nic nestalo, tak jsem do toho šla taky.“

Sounáležitost a respekt

Jitka dokáže přemýšlet maximálně pár týdnů dopředu. Co bude za rok, za pět, za deset? „To mi je jedno. Žít se má přítomností, minulost ani budoucnost mě nezajímá. Nějak to dopadne. Třeba umřu, no. Vůbec mě to neděsí. Hlavně chci zase prožívat tu sounáležitost s partou. Pocit, že někam aktivně patříte, lidé vás berou a projevují vám respekt, je prostě nááádhernýýýý,“ argumentuje na svou obranu.

Okrádat se je normální

V partě má také svého kluka – feťáka, jako je ona. Prý se strašně milují a jí se moc, moc stýská. V komunitě mají svůj koutek s matrací a dvěma spacáky, v dalších rozích místností spí zase jiné páry. Jitka tvrdí, že lepší lidi nikde nenajdete. Problém ale je, že těmhle skvělým kámošům nemůžete věřit ani nos mezi očima. „Mezi narkomany je to ale normální, já se na ně za to nezlobím. Všichni lžou a podvádí, ale je to proto, že droga je pro všechny otázkou života a smrti. Stačí mít v kapse pár korun a ráno je tam už nenajdete. Když jsem donesla z domova foťák, že ho druhý den střelím v hospodě, za pár hodin byl pryč. Ukradl mi ho můj kluk, prodal ho a péčko si koupil jen sám pro sebe. No co, mně to vůbec nevadí. Je to prostě mezi námi normální,“ s rozzářeným obličejem plným nostalgických vzpomínek mě poučuje Jitka.

Je mi jí strašně líto a vím, že jí není pomoci. Je úplně mimo, nedokážu její postoj pochopit, prostě úplně vygumovaný mimozemšťan. Zoufalost, beznaděj… Být jejím rodičem, tak jdu skočit z mostu. Kde se stala chyba?

Další díl o dětských feťácích vám přineseme za pár dní.

Znáte rodinu, kde se potýkají s drogami?

Reklama