Reklama

Psaní není moje silná stránka. A tak jsem ani tento úkol nepřijímala s nadšením. Vlastně nevím, jak na to.
Je těžké psát o něčem, co je již pro někoho běžné a pro jiného úplně tabu. Ano, pro mě vztah D/s je naprosto normální vztah, o kterém nepřemýšlím, jestli je dobrý, nebo špatný. A tak teď musím změnit svůj postoj a pomalu rozplétat ten „příběh”.

Všechno to začalo před pár lety, kdy naše manželství procházelo ponorkovou nemocí. Nemyslím si, že by naše manželství bylo špatné, nebo došlo k onomu bodu zlomu, kde všechno končí. Jenom to najednou bylo o tom, že jsme dva lidé, kteří žijí vedle sebe. Samozřejmě, že tomu všemu předcházely i určité tragické okolnosti, které způsobily odcizení se z mé strany. I když já jsem neměla pocit, že by s naším vztahem nebylo něco v pořádku. Aktivity „udělat něco” se chopil T. A tak mě začal zasvěcovat do tajů BDSM.

Tehdy jsem si vlastně uvědomila, že některé praktiky (bondage) jsme někdy provozovali a ani jsme netušili, jak se tomu říká. Od počátku mi bylo jasné, že má role bude submisivní. Schválně píšu role, protože začátek byl o hraní. Zpestřit ten všední manželský život nějakou BDSM praktikou bylo vzrušující.

Postupně jsem tomu začala propadat a zjistila jsem, že tato hra mi ovlivňuje život, aniž bych si to uvědomovala. Jsou to třeba maličkosti, začnete podvědomě partnera oslovovat „Pane”, reagovat na sub. jméno, prosit o věci... atd. Až najednou zjistíte, že Vaše manželství se od základu změnilo.

Proč jsem se rozhodla jít do D/s vztahu?
Nevím, zda si tento dotaz zodpovím ke své spokojenosti. Myslím, že ze začátku to byl únik z reality a hlavně možnost zachránit naše manželství. Všechny běžné problémy zůstaly za nějakou pomyslnou hranicí a zbyly jen pocity. Pocity jistoty, strachu, očekávání, naplnění... . A opět zpátky do reality všedního života, kde mizí hranice Pán a otrokyně. Až časem jsem si uvědomovala, že ona hranice se někdy víc, někdy míň ztrácí, a tím splývá ten běžný život s BDSM. Sama jsem začala mít potřebu prodloužit víkendy, kdy jsem se plně odevzdala do rukou svého Pána. Najednou jsem měla pocit, že když se plně odevzdám, tak se vlastně osvobozuji. Ač je to možná nelogické a směšné, ten pocit (dnes už přesvědčení) přetrvává. Hlavně jsem se osvobodila od svých pocitů, které by v normálním manželství zůstaly zamčené. Bylo to hlavně o strachu, že jsem jiná, perverzní (v té době jsme již 5 let byli manželé). Proto kolikrát i mé reakce byly hodně negativní. Až se divím, že to tehdy T. neodradilo.
Když si vzpomenu kolik řečí a negativních projevů jsem měla kolem různých sexuálních praktik a erotického oblečení, tak se musím pousmát.
Problém byl, že já měla strach ze sebe, ze svých pocitů, a hlavně bála jsem se o tom mluvit. A právě proto si dovoluji tvrdit, že díky BDSM jsem se osvobodila. Kvůli tomu pocitu svobody a jistoty jsem se odevzdala a rozhodla pro D/s vztah.

Možná Vás napadne: “No dobrá, na jednu stranu jsi osvobodila své pocity, ale přitom jsi svázaná pravidly. A to tě neomezuje, nesvazuje?”
Ne, neomezuje ani nesvazuje. Protože, ač si to lidi nepřipouštějí, jakýkoliv vztah svým způsobem svazuje obě strany. V každém vztahu již berete ohled na svého partnera. Veškerá rozhodnutí činíte tak, aby to vyhovovalo oběma stranám. A tak to funguje i v D/s vztahu.
Jistě, něco jsem tomuto vztahu i obětovala, ale je to o tom, že jsem to chtěla obětovat. Rozhodla jsem se přece dobrovolně.
Já D/s vztahu obětovala možnost rozhodovat o určitých věcech, třeba ohledně sexuálních prožitků, oblečení, úpravy vlasů.... atd.
Samozřejmě, můžu v těchto věcech vznést prosbu (nebo námitku, pokud má opodstatnění) a pak čekat, jestli mi bude vyhověno. Jinak všechno funguje jako v každé vztahu – vařím, žehlím, peru, nakupuji, chodím do práce.... atd.
S jednou podmínkou, že domácí práce bych měla stihnout přes týden (nebo v sobotu dopoledne), abych se přes víkend plně věnovala svému Pánovi. Ale jinak mi obvykle do těchto prací nikdo nezasahuje. Píši obvykle, protože jsou situace, kdy můj Pán může mít nějaký požadavek, který se vymyká zaběhnutým pravidlům. V případě důležitých (rodinných) záležitostí vždy o problému diskutujeme (bez emocí).
Můžu, dokonce musím, vyjádřit svůj postoj k problému. Pak je již věcí mého Pána rozhodnout, který názor je lepší. A i když se rozhodne v můj prospěch, neznamená to, že tím klesá jeho dominantní postavení.
Právě naopak, o to víc si ho vážím. Proto nemám pocit žádného hadru na podlahu. I když jsem submisivní, cítím se jako rovnocenný partner. A vůbec, když si vezmu za vzor patriarchální typ vztahu, tak nemám pocit, že žiji něco výjimečné (samozřejmě, pokud bych si odmyslela SM praktiky). Tak mě napadá, jestli vůbec jsou nějaké rozdíly, které by odlišovaly D/s vztah od normy. (Otázkou pak ale je, co je norma?)

I když můžu srovnávat mezi manželstvím před D/s a po D/s, tak nevím, jak o tom psát. Ne všechno se dá odbýt pár větami. Samozřejmě, že jsou rozdíly mezi normálním vztahem a D/s. Ale v běžných životních situacích jsou dost nepatrné nuance, že si je normální člověk ani nevšimne.
Je to v jiném chování a vystupování na veřejnosti, o gestikulaci a pohybu očí. Hodně lidí nám říká, že se v naší přítomnosti cítí příjemně (...kdyby věděli, co nevědí...), že působíme tak klidně, vyrovnaně. Jsou to docela maličkosti, které Vám zpříjemní život.
Stačí plnit nějaký úkol, aniž by okolí cokoliv vědělo. Ale jak jsem psala, není to jen plnění nějakých úkolů, ale i o tom chování se ve vztahu a o odpovědnosti za vztah.
I když jsem ve vztahu submisivní, taky mám svůj díl odpovědnosti za vztah, jaký bude a jak se bude formovat. Většina si myslí, že celé břímě odpovědnosti leží na dominantním partnerovi, a submisivní se jenom veze.
Dovolím si oponovat. Ano, dominantní partner dělá konečná rozhodnutí, ale submisivní partner může patřičným způsobem a do jisté míry toto ovlivnit.
Pozor, ne manipulovat!! To je úplně něco jiného.

Třeba mé jednání a chování ve vztahu. Snažím se, aby náš vztah byl harmonický. Bohužel, musím konstatovat, že jsem jenom člověk a jako takový dělám spousty chyb (myslím tím na pravidla našeho D/s vztahu). Hodně často přemýšlím, proč jsem v určitých situacích zareagovala tak a ne jinak. Představuji si dokola, co se stalo a co se mohlo stát, kdyby... Vím, že mojí slabou stránkou je vztek. Problém je, že ve mně se to střádá a střádá (problémy všedního života), až přijde den D, kdy exploduji.
Neumím v té chvíli myslet racionálně a pak mi je hodně věcí líto. Omlouvám se, ale vím, že některé věci se již nedají vzít zpátky. Upřímně se snažím v těchto situacích ovládat, ale jde to velice těžko.
Jsem si vědoma, že každá nevhodná reakce z mé strany je patřičně potrestána, ale i přesto mám problém se ovládnout. V těchto situacích můj Pán říká, že se chovám jako přidominantnělá připitomělá manželka – čímž mě hodně zlobí :-).

Další moje mínus je vzdorovitá povaha. Bohužel, některé vlastnosti si neseme jako genetickou výbavu a částečně jsou ovlivněny výchovou. A právě můj vzdor je důsledkem výchovy mého otce. Můj Pán je však jeden z mála, který si v těchto situacích umí poradit a dokáže mi navrátit pokoru. Pak brečím a brečím jako malá holka, až se vybrečím, a je mi příjemně. Pán mě drží v náručí a já mám pocit, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Miluji stavy po brečení. Jsem naprosto vygumovaná ... nový člověk.
Kolikrát mám den blbec a vím, že pomůže jen jedno ... bolest.
I když nejsem masochista, jednou za čas to potřebuji.
Uvolním tím veškeré napětí a problémy. Všechno odplaví slzy a já opět můžu volně dýchat. Když tak nad tím vším přemýšlím, už bych se nechtěla vrátit zpátky - ukončit D/s vztah a vrátit se do normálu.

Taky jsme jako manželé měli spoustu problémů ... hádky, slzy, výčitky. A dnes?
Dnes jsou jasně stanovena pravidla. Já jsem ten, co rozhoduje, a ty ten, co poslouchá.
Oba víme, že nás naše postavení vnitřně uspokojuje. Dává nám sílu a chuť žít pro toho druhého, chránit ho, sloužit mu.
Samozřejmě, nesmíme si nic idealizovat, a proto neberte D/s vztah jako ideál všech vztahů. Jsou to jenom mé pocity a myšlenky a ne návod třeba na záchranu toho či onoho vztahu.
To, co pomohlo nám, nemusí fungovat u X dalších párů.
Každý z nás je jedinečný, a proto i každý vztah je jiný.
Pro mě momentálně je D/s vztah ideální. I když sem tam nastanou situace, které mi třeba moc nevyhovují a nic nepřináší (třeba nějaká SM praktika). Ale vím, že přináší mému partnerovi. A mě stačí ten pocit radosti, že mu můžu to málo dát.

V manželství to tak nefunguje. Většinou ty nepříjemné věci přetrpíte a nemluvíte o tom. A když se partner zeptá, jaké to bylo, většina žen (mužů?) odpoví, že fajn. Vždyť, co tak strašného by se mohlo stát u těch pár milostných poloh, že?
V D/s si toto dovolit nemůžete.
Musíte hodně mluvit o svých pocitech a stavech u té které praktiky.
Váš Pán musí vědět, kam až může zajít, aby Vám trvale neublížil.
Musí Vás dokonale znát, a proto je D/s i hodně o povídání, důvěře a empatii.

Hlavně si nemyslete, že D/s vztah je jen o sexu. Já s tímto nemůžu souhlasit.
Ano, sex je neoddělitelnou součástí, a to nejen u D/s vztahu.
Není možné oddělit sex od toho ostatního ve vztahu. Vzájemně se to prolíná.
Takže, i když je sex normální součástí D/s vztahu, nemyslete si, že 24 h denně běhám v obojku, a taky mě můj Pán 24 h denně nehoní, nepeskuje...

Když jsem již nakousla to běhání v obojku, tak to trošku rozvinu.
Přemýšlela jsem (a ještě stále přemýšlím), jaký mám vztah k této „věci“, co k němu cítím, a dospěla jsem k výsledku, který překvapil i mě samotnou.
Zjistila jsem, že k tomuto proužku kůže kolem krku nemám žádné citové vazby.
Nebudu popírat, že jeho přítomnost na mém krku vyvolává ve mně libé pocity, ale to je všechno.
Je to pro mne, nebo pro mého Pána spíš způsob, kterým dáváme najevo, že máme chuť na scénku. Ano, miluji ten rituál založení obojku, a hlavně atmosféru kolem toho. Klečíc na kolenou čekám, kdy mi můj Pán založí obojek.
Zhaslá světla, hořící svíčky, můj Pán v křesle a já v jeho nohách na kožešině a v obojku – to je něco mystického.
A přes to všechno - je to jenom proužek kůže.

Citové vazby mám vytvořené k něčemu jinému.
Je to kruh kolem mého krku, který můžu sundat jen v určitých, pravidly stanovených situacích.
Byl mi nabídnut a já ho přijala na celý život (jak v manželství prstýnek).
Přijala jsem ho jako závazek, jako stvrzení našeho vztahu.
Myslím, že kdyby mi byl jednou odejmut, tak by se mi zhroutil svět.