Dceřinou revoltou byly hamburgery
S Martinou problémy nebyly do osmé třídy, ale pak její puberta vypukla naplno a poslední rok na základce nám dávala zabrat. Že mě i manžela měla za blbce, pořád si s někým esemeskovala, nebo se do mobilu hihňala, jsme brali jako normální puberťácké chování. Ale to, že se cpala hamburgery a zmrzlinou, což se samozřejmě na její postavě projevilo nadváhou, už normální nebylo. Nechápala jsem to. Jiné dívky v jejím věku se začaly malovat, hlídaly si váhu a chtěly vypadat jako modelky, ale naše slečna dělala pravý opak. Manžel se mým řečem jen usmíval. „Když uvážíme, jaké hlouposti by Martina mohla vyvádět, tak její revolta jídlem zase tak strašná záležitost není, co říkáš?“ Dávala jsem manželovi zapravdu, ale protože dcera měla část prázdnin strávit u jeho matky, mimochodem skvělé kuchařky, děsila jsem se, jak se vrátí vykrmená! Den před vysvědčením oslavila dcera patnáctiny, a když odjela k babičce, nevím, zda jsme si oddechli víc my, nebo ona.

Dlouho mi vážnost situace nedocházela
Měsíc utekl jako voda a když manžel Martinu přivezl, byla na ní znát změna. Byla tajuplná, na veškeré dotazy odsekávala, nebo nereagovala vůbec a navíc pár kil přibrala. „Klid, hlavně do ní kvůli její váze nešij! Za pár dní odlétáme do Řecka a uvidíš, že díky plavání v moři i zdravé místní kuchyni pár kilo shodí,“ jako vždy se dcery zastával manžel. Dovolená na Rhodosu byla nádherná, ale o tom, že by Martina zhubla, nemohla být řeč. Když prázdniny skončily a dcera nastoupila na gymnázium, byla jsem ráda, že život vjel do zaběhnutých kolejí. I když byla Martina na nové škole spokojená, o několik týdnů později se mi zdálo, že není ve své kůži. Bývala často smutná, unavená, nebo podrážděná. Jenže na všechny moje dotazy či pokusy o debatu vztekle odsekávala: „Ježíši, přestaň mě pořád pozorovat, připadám si jako nějaký exotický brouk!“

Když to prasklo, bylo už na řešení pozdě

Věci nabraly rychlý spád od chvíle, kdy jsem Martinu jedno ráno přistihla, že zvrací. To už jsem se odbýt nedala. „Zítra s tebou půjdu k doktorovi, tohle není legrace, mohla jsi v Řecku chytnout nějaký bacil. Neboj, určitě to nebude nic vážného.“ Dcera se na mě vyděšeně podívala a rozplakala se. V hlavě se mi rozezněly poplašné zvonky. Na můj dotaz, zda je ještě panna, ustrašeně zavrtěla hlavou. Před očima se mi roztančila černá kola a musela jsem se rychle posadit. Sípavě jsem se zeptala s kým a kde. Po velkém váhání zašeptala: „U babičky, a nemá cenu, abys po něm pátrala – nebyl místní a kromě jména o něm nic nevím. Navíc jsme si dávali velký pozor, aby nás spolu někdo viděl. Babička nic nevěděla, scházeli jsme se, až když usnula. Tak to chtěl on. Mami, odpusť, tohle jsem vážně nechtěla!“ Hned druhý den jsem s dcerou zašla na gynekologii. Když ji lékař vyšetřil, zavolal mě do ordinace. Bohužel, stejně jako mnoho jiných mladých děvčat, tak i naše dcera se bála přiznat pravdu a tím pádem už bylo na cokoliv pozdě. Lékař mi podal papírové kapesníčky a pohladil mě po ruce. „Vím, že to pro vás není lehké, ale věřte, že pro vaši dcerku je to ještě těžší. Pro ni je teď nejdůležitější klid, pochopení a láska. Jsem si jistý, že to zvládnete!“

Vlastně je to fajn, na chvíli mám děti dvě

Pan doktor měl pravdu – zvládli jsme to, ale lehké to nebylo. Nebudu popisovat nepříjemnosti, které kvůli těhotenství dcery samozřejmě nastaly, ani příšernou scénu, kterou ztropil manžel, ale které se už naštěstí dávno smějeme. Jsem moc vděčná sociálním pracovnicím za pomoc i vstřícný přístup, stejně tak paní ředitelce a třídní učitelce na gymnáziu, které Martinu neodsoudily a když přišel její „čas“, sestavily pro ni individuální učební plán, aby mohla ve studiu pokračovat. Z manžela se v jednačtyřiceti stal pyšný děda, který vnučku příšerně rozmazluje a mně se v osmatřiceti splnilo velké přání – na chvíli mám druhé dítě, které jsem po Martině už mít nemohla. Ne, nehodlám dceři Lucinku „ukrást“, nebo si snad hrát na její matku, jen se dceři snažím vytvořit podmínky, aby v klidu dostudovala a hlavně dospěla. Kdo je biologickým otcem vnučky nevíme a ani to vědět nechceme – pro nás to vůbec není důležité. Lucinka má kolem sebe moře lásky a jsem si jistá, že jednou do naší rodiny přibude muž, který ji i její maminku bude milovat stejně, jako obě naše holky milujeme my.

Čtěte také:

Reklama