Přinášíme vám příběh čtenářky Elišky, která po operaci nemůže otěhotnět. Zkuste ji trochu povzbudit a případně jí i poradit! 

I já bych se zde chtěla svěřit se svým příběhem. Je to už tři čtvrtě roku, co jsem podstoupila operaci. Nejprve se mé problémy projevovaly bolestmi břicha vlevo od pupíku. Obvodní lékařka mě poslala na vyšetření do nemocnice, kde mi sloužící doktor velmi odměřeně řekl, že bolesti způsobuje špatná funkce střev.

Na můj tázavý výraz odvětil, že je to tím, že jsem dříve hodně sportovala a teď nedělám nic. Že prý si mám sednout na kolo a šlapat. Zdálo se mi to divné, ale nebyl důvod nevěřit. Ještě to odpoledne jsem sedla na kolo a šlapala. Ale po pár kilometrech mi bylo zle a musela jsem zastavit. Jsem paličák, takže jsem si řekla, že přece musím něco vydržet, a šlapala jsem dál.

Po návratu domů mi bylo strašně. Večer už jsem měla teplotu 39,8. Přítel mě hned vezl na pohotovost do jiné nemocnice, kde mi udělali vyšetření ultrazvukem a vzali krev. Na ultrazvuku nebylo nic vidět, ale v krvi jsem měla extrémně vysoké hodnoty zánětu. Po dohodě s lékařkou jsem strávila noc doma, ale slíbila jsem, že hned druhý den ráno se přijdu ukázat.

Přišla jsem. Nebo spíš přilezla. Bolesti břicha byly takové, že jsem se nemohla narovnat. Nechali mě už v nemocnici a následovala různá vyšetření, na kterých ale nebylo nic vidět. Jen ta krev byla stále horší. Po třech dnech v nemocnici, když jsem se zrovna sprchovala, jsem začala silně krvácet. Vyděsila jsem se. Tolik krve ze mě šlo.

Ještě ten den jsem podstoupila operaci, při které zjistili, že jsem měla ucpaný vejcovod. Čím a proč, na to mi nikdo nedokázal odpovědět. Na otázku, jestli je vše v pořádku a jestli budu mít v budoucnu děti, mi bylo řečeno, že je všechno o.k. a že děti mít budu.

Od té doby se cítím skvěle, nic mě nebolí. Ale co čert nechce! Došla mi antikoncepce. Šla jsem tedy na gynekologii. Lékař mě prohlédl, ale vyděsil mě. Četl zprávu z nemocnice a řekl mi, že při takovém zákroku se obvykle bere vejcovod, nebo že se problémy opakují. Poslal mě na ultrazvuk a prohlédl mě. Vše v pořádku. Přesto mi řekl, že s otěhotněním by mohl být problém. A i kdyby se to povedlo, nemáme vyhráno, může totiž jít o mimoděložní těhotenství.

Už od března se snažíme (teď už s manželem) o miminko, ale nedaří se. Vím, že je to teprve půl roku, ale po tom, co mi lékař naposledy řekl, není den, abych nemyslela na miminko. Doslova blbnu. Každý den prohlížím stránky „snažilek". Čtu jejich problémy a závidím těm, kterým už se otěhotnět podařilo.

Dokonce jsem přede dvěma dny brečela ze spaní. Vůbec nevím, co se mi zdálo, ale manžel mi řekl, že jsem brebentila něco o tom, že se bojím o naše mimi. Proboha! Jak na to mám přestat myslet? Miminko si strašně přejeme, ale já z toho blázním. Myslím na to ve dne a nejspíš i v podvědomí.

Každý měsíc si dělám test, a když mi ukáže, že nejsem těhotná, jsem zklamaná, protivná a nejradši bych vůbec nebyla. Manželovi o svých pocitech říkat nechci. Nedopustím, aby se tím trápil i on. Vím, že si miminko také moc přeje. Určitě by nepomohlo, kdybychom bláznili oba. Snad mi pomůže to, že se vypovídám vám, nezaujatým čtenářům.

Zoufalá Eliška

Reklama