Tenhle příběh vás nenechá chladnou. Čtenářka Pegonela má známého, který ji miluje už desítky let. Ona ho nechce a on ji stále miluje.

love

Kdysi, to jsem byla ještě hodně mladá, jsem se seznámila s Iljou. On to byl vlastně nejlepší kamarád mého prvního přítele. Můj přítel mě s ním jednou seznámil, když jsme se potkali u něj v bytě, na návštěvě. Iljovi jsem se líbila od prvního okamžiku, to jsem jasně vnímala. Byl pozorný a milý, ale byl to nejlepší kamarád mého kluka, a proto se jen usmíval a víc si nedovolil.

Když jsem se pak s přítelem rozešla, cítil příležitost. Já byla nešťastná, protože se mi zhroutil svět. A Ilja mě pozval do kina, po kině na skleničku a pak... Stal se mým kamarádem. Od začátku jsem věděla, že ho nebudu nikdy milovat. Chemie v mém případě vůbec nefungovala. A také jsem to Iljovi na rovinu řekla, aby nedoufal. Ilja mé kamarádství přijal a pro mě to bylo vlastně fajn. Vzal mě na koncert svého oblíbeného zpěváka, na kolotoče, všemožně se mi dvořil. Začala jsem mu říkat „smutný bernardýn“. Na ty jeho smutné oči nikdy nezapomenu.

Ilja byl ke mně hodně milý. Ale až tak, že mi to bylo často nepříjemné. Říkal mi běžně „princezno, beruško, zlatíčko“ a všemožně se snažil, abych ho začala mít ráda. Není to jen jedna lichotka, kterou bych mohla jmenovat. I když jsem si na sebe vzala stařičký vytahaný svetr, nezapomněl mi ho pochválit. „Ty máš nový svetřík, Pavlínko?“ ptal se a vypadal, že to myslí vážně. „A jak ti sluší!“ Celý život jsem ráda jezdívala na hory. Ale ne vždy jsem měla parťáka na výšlapy. Kamarádky jsem měla jinak zaměřené, obvykle jsem nějakou přemluvila, ale nebavilo ji to a šla jen proto, že mi to slíbila. Ale Ilja, ten jel vždy! Byl pozorný, nosil mi batoh, přinášel kytky, když mi byla zima, přispěchal, nabídl mi svetr nebo bundu. Skvělý, ale kamarád. Dodnes si vzpomínám, jak nás jednou na horách zastihla průtrž mračen. Stáli jsme na kraji lesa pod jednou pláštěnkou, už ani nevím, čí to byla. Ten druhý si pláštěnku totiž zapomněl. A donekonečna mi opakoval větu: „Chtěl bych být u toho, když usínáš. Vidět, jak usíná štěstí a ráno se opět probouzí, to je mé největší přání.“ Já tehdy ráda jezdila stopem a on mi začal dělat doprovod. Byl vyděšený víc než já, ale nechtěl to dát na sobě znát. Když jsem jednou slavila s přáteli své narozeniny v malé restauraci u nás ve městě, náhodou jsme se tam potkali. Já měla sebou čtyři kamarádky a Ilja tam seděl s kamarádem a jeho přítelkyní. Najednou mě uviděl, vstal a přišel k našemu stolu. Poprosil mě, jestli mě může představit svým přátelům. Tak jsem šla k jejich stolu, i když nerada. A tehdy jim řekl: „Tak to je mé štěstí.“ Byla jsem zlá za ten přívlastek „mé“, skousla jsem ale rty a nic neřekla. Jen jsem se představila, podala si ruku a vrátila se ke kamarádkám.

Trvalo dlouho, než Ilja pochopil, že ho nikdy nebudu milovat jako partnera. Za tu dobu se na Silvestra setkal na boku našeho domu s mým bývalým přítelem. Oba napadlo jít mi popřát do nového roku. Nesli šampaňské, snad něco malého k snědku. Já nic netušila. A jak se tam tak potkali, tak se porvali. O mě, která jsem seděla doma u televize s rodiči! Rozbili flašky šampaňského, jeden druhému natrhl obočí, druhý prvnímu udělal nějaký ten monokl a modřinu a šli domů jako spráskaní psi. To vím jen od sousedů, kteří je na tom boku baráku tenkrát viděli. Mně toho Silvestra nikdo nepopřál…

A když konečně Ilja pochopil, že s ním nikdy nebudu, zkusil ještě jednou zabojovat. Dotáhl mě tehdy k výkladní skříni s koly. Tam poklekl a řekl: „Vyber si, jaké chceš, jen když si mě jednou vezmeš!“ Klečel tam na zemi, lidi chodili kolem a já byla jako opařená. Pak ještě dodal: „Kdyby sis mě jednou vzala, tak umím všechno. Dokážu prát, vařit, ale klidně bych jedl v práci, abys neměla starosti. Umím uklízet, vysávat…“ Pak se zarazil: „Ale mýt okno asi neumím. Neboj, to bych se naučil.“ Ukončil Ilja svůj monolog a na jeho tváři jsem zahlédla známky naděje. Ani nevěděl, jak se mi tenkrát tímto vystoupením zprotivil.

Pak se Ilja rozhodl seznámit s někým jiným. Tak přišel s inzerátem, že na něj napíše. Čekal asi, že ho zarazím. Popřála jsem mu jen hodně štěstí. Seznámil se s Jarmilou. Po každé schůzce mi přišel říct, co dělal, jak se měli, a chtěl ve mně vzbudit žárlivost. Nevzbudil. Lítost ano, ale žárlivost nikdy.

A pak mi přišel říct, že si Jarmilu asi bude brát. Dodal ještě: „Ale nevzal bych si, kdybys mě chtěla.“ Nechtěla jsem. Popřála jsem mu hodně štěstí. Za nějaký rok se Iljovi narodila dvojčátka, chlapec a holčička. Přišel mi to tehdy říct. To jsem už měla za sebou špatné manželství s agresivním partnerem a žila jsem sama s malým synem. Tak jsem ho přijala, uvařila mu kafe. Tehdy mu manželka volala z porodnice. „Vem to! Víš, jak jí musí být? Máš být u ní, v porodnici, a ne u kamarádky!“ vyčetla jsem mu. Ale Ilja hovor odmítl, že manželce zavolá později. Vynadala jsem mu, že mohl hovor přijmout vedle v místnosti. Vciťovala jsem se do Jarmily, která mu právě přivedla na svět dvě miminka. Když mi pak při loučení chtěl dát pusu a řekl, že kdybych chtěla, rozvede se, vrazila jsem mu facku. Už jsem ho nechtěla nikdy vidět. Ale když byl syn větší, opět se objevil u mě. To Iljovi zemřel táta. Přišel mi to říct. Jeho tátu jsem znala, byl to fajn chlap. A tak jsem mu kondolovala a opět mu uvařila kafe.

Ilja vyprávěl, jak se svou ženou není šťastný. Pak mě navštívil i s dětmi. Dva prcci přišli na lehko v zimě a třásli se zimou. Nemohla jsem je nechat za dveřmi. Tak jsem je vzala dovnitř, pohráli si s mým synem a já Iljovi opět zopakovala, že s ním nikdy nebudu. Opět mi řekl, jak jsem jako víla...

Pak jsem zjistila, že vše vyprávěl manželce. O tom, že u mě byl a stále mě miluje. Jak asi muselo být jeho ženě, která ho milovala? Nakonec jsem si změnila telefonní číslo a shodou okolností jsem se v té době i stěhovala. Konečně jsem se Ilji zbavila.

Nedávno jsem se potkala se svým prvním klukem. Je už ženatý a má dceru. Vyprávěl, že měli sraz ze školy. Byl tam i Ilja, protože chodili do stejné třídy, seděli v jedné lavici. A jak se tak sešli, dva bývalí sokové, místo, aby se vraceli ke školním zážitkům, prý celou dobu mluvili o mně. „Iljovi zářily oči, když o tobě pořád mluvil,“ řekla mi má první láska. „A s Jarmilou se rozvedl,“ dodal, pro úplnost.

Tak přece se rozvedli! Ilja prý zůstal sám. I já jsem sama. Dokonce si začínám vážit mužů, kteří se ženě umí dvořit a jsou milí. I když nikdy nikdo už nebyl takový jako Ilja. Já ale vím, že potkat ho třeba dneska, stejně bych s ním nebyla. Necítím k tomu muži lásku, ani nenávist. Je mi ho trošku líto.

Ani já nejsem zlá, ale každému ta chemie funguje jinak. Já se pro Ilju nenarodila, i když by asi byl rád. Na jeho lichotky občas vzpomínám, protože dnes spousta mužů neví, co to je ženě lichotit.  A byly by mi určitě milé, být od jiného muže.

P. S.: Dodnes mám doma malou kostičku, hlavolam, kterou mi jednou daroval. Dostal ho od  babičky pro štěstí a jednou mi ho dal, aby ta kostička přinesla štěstí mně.

Taky jsem tehdy vlastnila diář, do kterého mi mé kamarádky vpisovaly nějaké ty citáty a přání. Jedna z kamarádek mi tam tehdy na poslední list napsala: „Na poslední list Ti píšu, protože Tě ráda mám. A kdo Tě má ještě radši, tak ať píše na obal.“ Ten diář stále mám a mám tam na obalu toto přání:

deník

A taky mám schovaný ubrousek z restaurace, na který mi jednou napsal básničku, kterou pro mě složil!

S pozdravem

pegonela

Reklama