.

Příběh čtenářky: Co všechno jsem odpustila přítelkyni

Vztahy

Příběh čtenářky: Co všechno jsem odpustila přítelkyni

Čas od času zveřejňujeme na stránkách Žena-in také příběhy od vás, od čtenářek. Tedy myslím ty mimo editační příspěvky. Před nedávnem přišel do redakce dopis od paní magistry Lejskové, který je o celoživotním přátelství dvou kamarádek, o přátelství, které překonalo životní zkoušku.

friends

Na žádost čtenářky a po malých redakčních úpravách tento příběh zveřejňujeme.

Příběh čtenářky - PŘÁTELSTVÍ

Letos mi bude 70 let. Narodila jsem se za války a vyrůstala na vesnici jako jediné dítě starších a prací velmi zaneprázdněných rodičů. Přítelkyněmi mi byly jen knížky a klavír. Výsledkem byla dospělá, inteligentní, vzdělaná, ale velmi uzavřená a citová žena, toužící po lásce a přátelství.

Za deset let na jiném místě

Za deset let po mně se v Praze narodila holčička, taky jedináček. V raném dětství jí zemřela matka, ale její otec jí věnoval veškerou péči. Otec - člověk moudrý a velmi obětavý.  Z holčičky vyrostla mladá žena. Též inteligentní, vzdělaná, citová, ale otevřená a obklopená spoustou přátel a možností, které jí velkoměsto nabízelo.

Životní obrat

Jako dospělé jsme žily docela normálním, běžným životem. Vdaly jsme se. Já byla osmnáct let bez dětí, než jsme si osvojili děvčátko a dále pak žili v mém rodném domě. „Ona“ měla chlapečka. Brzy se rozvedla a jako osamělá matka proputovala za prací a bydlením téměř celé Česko. Většinou to bylo v horských hotelích. Nakonec skončila  v Jeseníkách, kde si našla svého druhého muže a usadila se tam natrvalo.

Jedna o druhé jsme zatím vůbec nevěděly. Ale naše životní role se paradoxně zcela obrátily. Vesnička, kde jsme bydleli, zmizela z mapy kvůli výstavbě velkého města. „Ona“, dítě velkoměsta, skončila na samotě u lesa. Někdy tou dobou jsme si v místě, kde bydlela, v malé vesničce v Jeseníkách, koupili víkendovou chalupu. Tam jsme se poprvé setkaly. Ale nebylo to hned, až o pár let později.

Setkání

Ona byla již hodně let v plném invalidním důchodu, já coby čerstvá důchodkyně, která trávila volný čas na chalupě. Děti nám oběma dospěly a žily svůj vlastní život. Z nás se staly dvě osamělé ženy. Sice vdané, ale za muže zcela odlišných zájmů.

Po nuceném prodeji naší chalupy mi nabídla podnájem u nich v podkrovním pokoji, kam jsem si přestěhovala část svého milovaného nábytku a zrenovovala z půdy malou kuchyňku. O pronájmu jsme sepsali interní smlouvu, ve které jsem měla platit za pronájem malou částku. Výpovědní lhůta nájmu byla dva měsíce. Nájemné pak bylo ústní dohodou zrušeno. To bylo v roce 2001.

Vytoužená „sestřička“

Svou přítelkyni, „sestřičku“, jsem si doslova „VYTOUŽILA“. Věřím, že nic se neděje náhodou, ale všechno má svůj smysl, který občas pochopíme až během času.

Roky plynuly

Pak plynuly roky. Ráda jsem jezdila za svou přítelkyní i do okolní přírody. V létě jsme tam spolu trávily i několik týdnů, vedly jsme spolu dlouhé otevřené hovory, ve kterých jsme téměř dokonale poznaly jedna druhou. Když mi pak zemřel manžel, byla mi velkou oporou. Byly jsme jako sestry, dvě cizí ženy, které svedl osud dohromady. Všechno bylo v pohodě až do srpna roku 2010.

Rána pod pás

Jako obvykle jsem přijela vybavena na týdenní pobyt, avšak její syn, již dospělý muž, se potřeboval z nějakých příčin vystěhovat narychlo ze svého bytu a stroze mi oznámil, že mu mám do týdne uvolnit jeho pokoj. Oponovala jsem mu, že to do týdne nemohu stihnout, poněvadž jsem navíc v tu dobu se svým novým partnerem, který byl tou dobou v zahraničí, plánovala druhou svatbu. Nezajímalo ho to. Chápala jsem svou přítelkyni, že jako matka stojí na straně svého syna, ale přesto šla situace řešit více s klidem. Ani jedna z nás neunesla vzniklou situaci bez negativních emocí. Hrozně jsme se pohádaly, křičely na sebe a urážely se. Já trvala na dodržení dvouměsíční výpovědi, abych vystěhování v klidu zvládla. Protože jsme se ale nijak nedohodly, sbalila jsem si některé věci a odjela s tím, že si pro pár zbylých věcí přijedu za měsíc, pak už nechci ani ten dům ani jeho obyvatele nikdy vidět.

S náklaďákem pro pár tašek

Když jsme přijeli za měsíc s náklaďákem pro nábytek, nebylo už co odvážet. V pokoji už byl nábytek jiný, ten můj byl pryč, údajně zlikvidovaný kvůli červotoči. Ostatní věci byly naházeny bez ladu a skladu v malé střešní kuchyňce. Přítelkyně nebyla v době našeho příjezdu doma, byla v nemocnici. Úplně šokovaná jsem zvládla sbalit nějaké věci, které mi namátkou padly do ruky, a s párem tašek jsem se vypotácela po schodech dolů, do auta k řidiči. Ten se divil, proč jsme jeli s náklaďákem pro pár igelitek.
Doma to pak na mě všechno padlo a já se zhroutila. Myslím, že nás to vzalo obě.  

Odpuštění

Rok jsme spolu nemluvily, neviděly se, nepsaly si. Milosrdný čas naštěstí všechny rány zahojí. I ty na duši. Emoce pomalu odeznívaly, hodně jsem přemýšlela a zjistila jsem, že moje přítelkyně – sestřička, mi moc chybí, že ji mám stále stejně ráda. A tak jsem jí napsala. Odepsala mi a naše přátelství bylo obnoveno. S tím, že už se k těmto událostem nebudeme vracet.

Naše znovuobnovené přátelství trvá už deset let, v posledním roce bohužel jen na dálku, s neomezeným voláním přes mobil. Ale jsme jedna druhé oporou a psychoterapeutkou Pořád si spolu telefonujeme, těším se v létě na návštěvu.

Zajímalo by mě, jak by tuto situaci řešily a zvládaly čtenářky Žena-in. Jestli byste také dokázaly odpustit a po roce mlčení vrátit přátelství zpět tam, kde začalo. Jsem ráda, že nám se to podařilo.

Mgr. Lejsková

Názor redakce

Milá paní magistro Lejsková. Děkujeme za váš příběh, ono by bylo dobré znát i názor druhé strany, tedy vaší přítelkyně. Určitě to také neměla jednoduché, když volila mezi přítelkyní a svým synem. Potřeboval pomoc a kdoví, jak to tam bylo. Každopádně to šlo možná řešit i po dobrém.
Ať vám vaše přátelství vydrží i nadále, a teď už necháme prostor k diskuzi našim čtenářkám.

Čtěte také:

   
26.01.2012 - Ona s ní - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. [7] free [*]

    To já měla kamarádku v mládí přímo krásnou a dávala mi to najevo.  Vždycky mluvila o své kráse, o tom jak se líbí.  Neuvědomovala si, jak mně to bolí. Pak se vdala, po dvou  dětech přibrala víc než 50 kg.   A jednou, když už mě vyprovokovala a já chtěla vypustit škodolibou poznámku, mi manžel jenom zašeptal.... taková ty přece nejsi... jakoby ze mě všechno spadlo a nastalo vnitřní smíření.

    superkarma: 0 01.02.2012, 23:54:58
  2. avatar
    [6] Alenka0010 [*]

    No jo, se to jaksi dalo čekat....kamarádku ano, ale nastěhovat si ji do baráku, to ne. A půjčit peníze taky ne, na to většinou kamarádství dojede.

    superkarma: 0 31.01.2012, 08:49:35
  3. avatar
    [5] Věrulinka [*]

    Anai — #4 mě taky ne, nad tím jsem se pozastavila Sml22 taky Sml30

    Co k tomu říci, ano, co by asi řekla druhá strana?

    superkarma: 0 26.01.2012, 09:06:33
  4. [4] Anai [*]

    Nějak nesedí věta: "Všechno bylo v pohodě až do srpna 2010" s větou v předposledním odstavci: "...přátelství trvá už 10 let". Sml57

    1. na komentář reaguje Věrulinka — #5
    superkarma: 0 26.01.2012, 08:45:08
  5. avatar
    [3] enka1 [*]

    OlgaMarie — #2 Sml22   mrzel by ten nábytek, ale trochu jsem při druhé straně, myslím, že odpouštět nebylo skoro coSml80

    superkarma: 0 26.01.2012, 08:22:20
  6. avatar
    [2] OlgaMarie [*]

    Nájemné bylo ústní dohodou zrušeno. Nic není zadarmo...

    1. na komentář reaguje enka1 — #3
    superkarma: 0 26.01.2012, 07:43:00
  7. [1] Rikina [*]

    Sml80 Nějak není o čem. Sml14

    superkarma: 0 26.01.2012, 00:54:05

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme