Brzy poté se pragmatický Charles do nekomplikované Camilly zamiloval, a dokonce uvažoval o tom, že by se s ní oženil. Dopadlo to, jak víme, úplně jinak. I v tak liberální zemi, jakou je Británie, panovala ještě v sedmdesátých letech 20. století přísná pravidla zvaná Act of Settlement (Akt dohody) vytvořená parlamentem roku 1701! Ve srovnání s dneškem téměř pravěk! A Camilla tato pravidla jako manželka budoucího krále nesplňovala, i když povahově by se k němu hodila mnohem více než křehká Diana Spencerová.

Kdo tedy byla Camillina prababička a kdo Charlesův prapradědeček? Alice Keppelová (1868-1947) se stala poslední velkou láskou syna královny Viktorie, následníka anglického trůnu a posléze krále Edwarda VII. (1841-1910), zvaného Bertie.

Když se spolu ti dva na Nový rok 1898 seznámili, bylo Alici 29 a Edwardovi 56. Alici považovali za jednu z nejkrásnějších žen své doby a právem! Na počátku sice hrál velkou roli její sex-appeal, pro Edwarda celoživotně nesmírně důležitý, ale brzy se ukázaly i jiné kvality této elegantní a zároveň laskavé ženy. Alice byla veselá, praktická, netrpěla předsudky, byla zábavná, shovívavá a především diskrétní. Nikomu neubližovala, nepomlouvala, každý ji měl rád. Dokázala se radovat ze života, ale uměla rozveselit i ostatní. Podařilo se jí krotit princovu vznětlivou povahu, což ostatně musela ocenit i jeho manželka Alexandra. Alice Bertieho skutečně milovala, nevznášela žádné nároky, víc nabízela, než sama dostávala. Pro dědice impéria byla zkrátka ideální „přítelkyní“.

Albert Edward to jako nejstarší syn královny Viktorie a prince Alberta Sasko-Coburského neměl snadné. Rodiče na něj jako na následníka měli přehnané nároky a trvali na tvrdé disciplíně. Matka ho pokládala za nepříliš bystrého a líného budižkničemu, stále ho srovnávala se svým „dokonalým“ manželem Albertem, kterého bezmezně milovala, mnohem více než kterékoli ze svých dětí. Bertie rychle pochopil, že se nikdy k ideálu otce ani nepřiblíží, a tak se o to přestal snažit. Ostatně to dal najevo i tím, že se nechal korunovat jako Edward VII., nikoli Albert, jak by se dalo čekat.


To si ovšem musel počkat! Donedávna držel primát jako nejdéle čekající následník britského trůnu. Nastoupil na něj až v šedesáti letech po smrti své matky královny Viktorie v roce 1901. Teprve před několika lety ho v roli čekatele přeskočil právě jeho prapravnuk princ Charles.

Bertie nebyl žádný zázrak, nýbrž průměrné dítě, navíc roztěkané, zlobivé, neposlušné, trucovité, zkrátka problematické. A tak byl tělesně trestán a přetěžován, aby neměl na zlobení čas. Měl ale jiné kvality, které rodiče neviděli a které z něj později učinily panovníka respektovaného a velice oblíbeného, na něhož jsou Britové dodnes hrdí. Pověstná byla jeho velkodušnost, loajalita, shovívavost, byl společenský, všímavý a chápající. Dosáhl toho, co nikdo z anglických králů před ním – v roce 1904 uzavřel s Francií, odvěkým rivalem, tzv. Srdečnou dohodu, čímž ukončil staleté nepřátelství mezi oběma zeměmi a nastolil trvalý mír.

Že se z něj stal bonviván, měla víceméně na svědomí jeho matka královna Viktorie. Držela ho zkrátka a obávala se dne, kdy Bertie dosáhne plnoletosti a ona už vůči němu nebude moci uplatňovat svůj vliv. A přímo se děsila představy, že by se jí něco mohlo stát a Bertie musel nastoupit na trůn. Vůbec ho nepřipravovala na vládu, i když on jevil zájem, chtěl být nějak užitečný. Zejména po smrti svého otce, která královnu Viktorii naprosto vykolejila a s čím se nikdy nesmířila. Přesto ani ve vysokém věku neprojevila chuť se se synem dělit o vládu.

A tak co měl „chudák“ dědic impéria dělat? Jeho život plynul v radovánkách a zábavě s jedním cílem – zahnat nudu. Stal se králem večírků, plnými hrstmi rozhazoval peníze v kasinech, navštěvoval koňské dostihy, divadla, zahradní slavnosti, nevěstince… Přátelil se se stejně znuděnými zbohatlíky jako byl on sám.
Jenže jak léta plynula, přestal ho takový jednotvárný život těšit. A tak začal princ cestovat – do Paříže, na Riviéru, do lázní… Tam tedy nebyla rozhodně taková nuda jako v sešněrované viktoriánské Anglii. Časem ho ale máloco a málokdo dokázal zaujmout.

Tedy až na jednu výjimku – ženy. Ty byly jeho celoživotní slabostí od útlého mládí prakticky do konce jeho života a přiváděly matku k šílenství. Nevěstu si ale od ní vybrat nechal.

Dánská princezna Alexandra byla nejen mimořádně krásná, jiná by u Bertieho ostatně neprošla, ale také velice laskavá a tolerantní vůči manželovým avantýrám. Bertieho apetýt neznal hranic. Neměl problém s prostým původem svých objektů, ale přitahovaly ho i aristokratky. Samozřejmě důležitá byla krásná tvářička a pěkná postava. Líbily se mu mladé dívky, ale neodolal ani jejich matkám. Techtle mechtle měl prý s americkou kráskou Jennie Jerome, matkou Winstona Churchilla, či se Sarah Bernhardt.
Ač nebyl žádný frajer – měřil jen 170 centimetrů a od jistého věku měl těžkou nadváhu – získat ženu pro něj nebyl žádný problém. Vlastně se ani moc snažit nemusel. Jen tři ženy to ale dotáhly na oficiální společnice, metresy, i když vedle nich měl i další milenky, někdy i více současně.
Poslední z nich byla právě Alice Keppelová. Byla dcerou skotského baroneta a s následníkem si padli do oka od prvního momentu. Byla provdaná za armádního důstojníka George Keppela, s nímž měla dcery Violet a Soniu, babičku Camilly Parker Bowlesové, současné manželky prince Charlese. Že by to byla pro Camillu inspirace?

Do vztahu byli zasvěceni a relativně jej tolerovali i oba jejich partneři. Edwardova choť Alexandra se v důsledku své postupující hluchoty stále více stahovala do ústraní a věnovala se především svým dětem. Alicin manžel, známý sukničkář, s tím také problém neměl. Dokonce každoročně doprovázel svou ženu i jejího milence na letní dovolenou.

Alice se velice lišila od předchozí metresy, která byla sice krásná, ale naprosto cizí jí byla diskrétnost. Alice ovládala umění chovat se na veřejnosti tak, že všichni měli dojem, že ji s princem pojí pouze nevinné a upřímné přátelství. Když se stal Bertie králem, byla Alice ideálním prostředníkem mezi panovníkem a jeho ministry. Nijak nezneužívala svého postavení, krále neovlivňovala, jen mu předkládala informace takovým způsobem, že byl ochoten je vyslechnout. Alici Keppelovou nazývali La Favorita a brzy se stala respektovanou členkou královského dvora. Přesně věděla, co se od ní očekává, co jejího milence zajímá. Měla informace o nejnovějších skandálech, znala cenu akcií, orientovala se v politice. Samozřejmostí bylo udržovat si vzhled a být vždy oblečena podle poslední módy. A to se tehdy dámy převlékaly i čtyřikrát za den! Ač Bertie Alici nesmírně miloval a vážil si jí, život s ním zas takový med nebyl. I ona musela tolerovat jeho občasné zálety, neboť Bertie si to prostě neuměl odpustit. Nicméně nedokázal se bez ní na delší dobu obejít.

Často jezdil Alici navštěvovat i do jejího domu, a dokonce si hrál s jejími dcerami. Ty v dospělosti vzpomínaly na vůni jeho kolínské i doutníků a především na „strýčkovu dobrosrdečnost“. O Velikonocích jezdívali pravidelně do Biarritzu, mondénního francouzského letoviska na břehu Atlantiku. Ten vešel ve známost díky francouzskému císaři Napoleonovi III., který si tu pro sebe a svou ženu Eugenii nechal postavit letní sídlo. Od té doby věhlas tohoto městečka rostl a přispěly k tomu i pravidelné návštěvy Bertieho s Alicí.



Od února roku 1910 Bertie churavěl, a tak ho jeho žena přesvědčovala, aby si obvyklý pobyt v Biarritzu tentokrát odpustil. Samozřejmě ji neposlechl. Edward byl silným kuřákem, jeho denní dávka byla dvacet cigaret a dvanáct doutníků. Trpěl zánětem průdušek a v Biaritzu zkolaboval. Královna z toho pochopitelně vinila Alici Keppelovou.
Ani po návratu do Anglie se jeho stav nelepšil, byl postižen několika zástavami srdce, umíral. 6. května 1910 našla Alice mezi svými papíry list, který Bertie napsal před několika lety. Byl to jeho příkaz, že v případě nemoci k němu Alici musí pustit. Stalo se tak poté, když jí to v minulosti královna zakázala. Alice spěchala do Buckinghamského paláce. Zastihla krále ještě živého a mohla s ním naposledy mluvit. Když pak upadl do kómatu, dala královna Alexandra příkaz, aby „tu ženu“ odvedli. Alice se odmítla vzdálit, takže ji museli od Edwarda doslova odvléct.

Konečně měla královna Alexandra svého mrtvého manžela sama pro sebe – po sedmačtyřiceti letech manželství! Alice nesměla ani podepsat kondolenční listiny. Příkaz nového krále Jiřího V. zněl neúprosně! Byl jí zakázán přístup ke dvoru. Povolili jí ale, aby se mohla se svým milencem naposledy, beze svědků, rozloučit večer před pohřbem ve Westminsterském paláci, kde bylo královo tělo vystaveno pro veřejnost. Pohřbu se účastnila tajně v boční kapli zahalená v černém závoji.



Po uplynutí doby smutku odjeli Keppelovi i s dcerami na dvouletou cestu po Asii. Pak se na nějaký čas vrátili do Anglie, ale od třicátých let si zvolili za svůj nový domov slunné Toskánsko. Tam Alice zemřela v září 1947, dva měsíce po narození své pravnučky Camilly.
V roce 1910 udělala královská rodina vše, aby se na vztah krále Edwarda VII. s Alicí Keppelovou zapomnělo. Spálit soukromé listiny a veškerou korespondenci prý trvalo dva dny…
 
Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Uložit

Uložit

Reklama