„Celý svůj život jsem se snažila někomu něco dokazovat, dobře studovat, být vzorná dcera, kamarádka a holka, za kterou se otočí každý kluk. Touha po dokonalosti mě ale stála nakonec mnoho – sebeúctu, bezstarostnou pubertu, menstruaci, krásné tělo, sebelásku, vlasy, přítele a částečně i důvěru rodičů. Rozhodla jsem se totiž, že nejíst a mít tělo jako z módního časopisu je mnohem lepší, než jet s partou na vodu, festival nebo večer do baru,“ začíná své vyprávění Tereza (37).


„Spouštěčem mého životního dobrodružství po boku této nemoci začal před mými sedmnáctými narozeninami. Na hip-hopovém koncertu a ve velkém alkoholovém opojení. Kocovinu jsem pak měla následující dva dny a představa, že bych se najedla, pro mě byla nepředstavitelná. Nevolnosti z alkoholu jsem se zbavila, nejedení už ne.“

Otočila jsem svůj život naruby a začala žít jen tím, jak vypadám. Zhubla jsem na dětskou velikost, ztratila menstruaci, padaly mi vlasy a lámaly se mi nehty. Byla mi zima a nejlépe mi bylo doma, v teplém pokoji a pod peřinou. Možná proto se na mě vykašlali mí přátelé, a nakonec i přítel. Ale víte, co? Bylo mi to dost jedno. Já měla svůj projekt – krásné a hubené tělo,“ vzpomíná Tereza.
Rodiče se své dceři snažili pomoci. Navštěvovali s ní psychologa i jiné poradny, kontrolovali ji na každém kroku, dávali domácí vězení, snažili se po dobrém i po zlém. Nepomáhalo nic.
„Těžko se mi do vzpomínek na toto období vrací, byla jsem totiž tak zaměřená na svoje tělo a svou osobu, že mi bylo všechno a všichni okolo mě úplně jedno. Rodiče jsem potrápila ze všeho nejvíc, což si uvědomuji až teď.“

Anorektické období Tereza ve třiceti „vyměnila“ za ortorexii. Projevuje se patologickou závislostí na zdravém stravování a biologicky čisté stravě, tj. stravě, která není průmyslově ani velkovýrobně zpracována, stravě, která neobsahuje umělá barviva, látky upravující aroma, látky prodlužující trvanlivost, stopy pesticidů, hnojiv a dalších přidaných látek. Přešla na životní styl, který doslova válcuje zdravý rozum.

„Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se, že začnu žít zdravě. Dopadlo to snad ještě hůř, než když jsem měla anorexii. Moje posedlost neznala mezí a já jsem se začala opravdu nenávidět. Svoje tělo, můj odraz v zrcadle i fakt, že by mi nesedly v obchodě džíny velikosti 34. Tehdy mi došlo, že jsem asi opravdu blázen. Vyměnila jsem psychologa a začala se snažit ze všech sil být normální, jíst normálně a neobtěžovat svými postoji okolí.“

„Pomohl mi až odjezd do Portugalska, kde jsem místo deseti dnů dovolené nakonec strávila celé dva měsíce, do Prahy se vrátila jen, abych opustila byt a práci a vrátila se zpět. Za svým novým životem, novým partnerem a do života, který jsem tak dlouho zadupávala do země.“

„Můj manžel mi otevřel oči. Díky němu jsem našla zase sama sebe. Naučil mě, jaký je život zábava, jídlo požitek, sport skvělý relax a občasné mávnutí nad malichernostmi osvobozující. A také mi díky němu a naší lásce došlo, že pokud chci mít rodinu, v extrémech a po tom, co jsem dělala a jedla, ji nenajdu.“
Na závěr Tereza říká: „Nebudu vám lhát, stále jsem na velikosti 34, ale najednou jsem ve svém těle šťastná a nemám pocit, že jsem tlustá a neatraktivní. Došlo mi, po dvaceti letech, že život nestojí na tom, jaké máme číslo na cedulkách oblečení, ale na tom, jak na něj pohlížíme a jestli jsme ho schopni žít na 100 %, nikoliv přežívat.“

Také si přečtěte:

Uložit

Reklama