Vždycky je něco za něco
Snad proto, že jsme s Mirkem na svatbu nespěchali, bylo naše manželství dlouho spokojené. Po narození Amálky nás trápil jediný problém – kde vzít peníze na rekonstrukci domku, který manžel zdědil po dědovi. Aby dcera nevyrůstala na staveništi, u banky jsme si vzali půjčku. Když bylo Amálce šest let, Mirek dostal finančně zajímavou pracovní nabídku, která ovšem obnášela cestování po republice a práci i o víkendech. Bylo mi jasné, že pokud kývnu, manžela si moc neužiju, ale měli jsme dluhy a tak nebylo co řešit. Chvíli mi trvalo, než jsem si na Mirkovu nepřítomnost zvykla, ale na stýskání jsem čas neměla. Zaměstnání, péče o dceru i domácnost mi dávaly pořádně zabrat.

Peníze byly, láska už ne
Od manželova nástupu na nové místo uběhlo čtrnáct let. Dávno jsme splatili dluhy, z dcery vyrostla krásná žena a se svým přítelem Liborem plánovala společnou budoucnost. Zvenčí jsme vypadali jako šťastná rodina, jenže to bylo jen zdání. Z našeho vztahu se vytratil sex, touha i něžnosti a já to brala jako „daň“ letitého vztahu i manželově únavě a věku. Oči mi otevřela dcera. „Mami, už mám tátova lhaní po krk! Když jsem před měsícem jela služebně do Plzně, zašla jsem na ústředí firmy, pod kterou spadá filiálka, u které dělá táta, a tam jsem se dozvěděla věci! Otec před šesti lety povýšil a od té doby už necestuje po republice, ale sedí v kanclu!“ Nezmohla jsem se na slovo a jen nechápavě vrtěla hlavou. Když jsem se trochu uklidnila, požádala jsem Amálku, aby otci nic neříkala, že tohle musím vyřešit sama.

Jiná volba než rozvod nebyla
Mirek se večer vrátil ze „služební cesty“ a sotva vešel do předsíně, s přemáháním jsem se zeptala, jak se měl. Když zamumlal, že to bylo náročné a že je utahaný jako pes, přestala jsem předstírat klid. „To věřím, to po třídenním sexu bývá!“ a vychrlila jsem na něj všechno, co jsem se od Amálky dozvěděla. Byl tak zaskočený, že přiznal nejen pětiletý vztah s kolegyní, ale i že s ní má dvouletého syna. Dala jsem mu čas do rána, aby se sbalil a vypadnul. Rozvod jsem ustála celkem důstojně, ale když mi o tři měsíce později dcera oznámila, že se budou s Liborem brát a odstěhují se do města, zamávalo to se mnou. „Mami, vím, že to teď máš těžký, jenže svatbu máme naplánovanou už půl roku, mělo to být překvapení. Ale budu tě často navštěvovat, padesát kilometrů není konec světa. A teď to nejlepší: jsem těhotná!“ Místo abych se radovala, hystericky jsem se rozbrečela...

Samotu jsem zaháněla pitím
Svatba dcery pro mě byla horší než rozvod. Zůstala jsem sama a připadala si nepotřebná a zbytečná. Všechno, co jsem dřív měla ráda, mě přestalo těšit a ani narození vnučky na tom nic nezměnilo. Je hrozné to přiznat, ale žárlila jsem, že dcera byla šťastná, měla milujícího manžela, rodinu a já neměla nic! Můj život se scvrkl na práci, nákup, zřídka úklid a televizi. Jedinými „společníky“ se mi staly cigarety a víno. Nejdřív mi na den stačila sedmička, pak litrovka a nakonec jsem přešla na vodku. Jako většina alkoholiček i já pila tajně a dávala si pozor, aby na mně nebylo v práci nic poznat, nebo aby mě opilou nenachytala dcera, když mě přijela s vnučkou navštívit. Díky tomu, že se vždy musela ohlásit předem a večer jsem si nepřála, aby mi volala (lhala jsem, že chodím brzy spát), závislost se mi dařilo utajit.

Jednoho dne spadla klec
Jenže pití se mi začalo vymykat a kvůli pozdním příchodům i nekvalitní práci jsem byla přeřazena na hůř placené místo. Aby o mě dcera nezjistila pravdu, schválně jsem na ni byla nepříjemná a kontaktu se vyhýbala. Za necelé čtyři roky přesto spadla klec. Amálka, která pořád měla klíče od bytu (na to jsem zapomněla!), za mnou i s vnučkou neohlášeně přijely. Na zvonek jsem nereagovala a dcera by asi odešla, jenže jsem porazila židli a hluk mě prozradil. „Mami, vždyť ty jsi opilá! Bože, tady je chlív, a těch vypitých lahví!“ Snažila jsem se předstírat, že jsem střízlivá, ale byl to trapas. „Maminko, co je babičce? Motá se a má tu hrozný nepořádek,“ řekla tehdy pětiletá Hanička. Když jsem ji objala a blekotala, že mi nic není, jen jsem unavená, vnučka se štítivě odtáhla. „Fuj, strašně smrdíš a vypadáš ošklivě. Takovou babičku nechci!“ I v opilosti mě její slova příšerně ranila a zahanbeně jsem dceru požádala, aby odešly. „Jistě, ale zítra si promluvíme.“

Do konce života nemám vyhráno
Druhý den jsem dceři přiznala, proč jsem začala pít i jak jsem si myslela, že až budu chtít, přestanu. „Mockrát jsem s pitím chtěla skončit, ale když jsem přišla domů, kde mě nikdo nečekal, nepotřeboval, zase jsem sáhla po láhvi. Ale na to, co mi včera řekla Hanička, do smrti nezapomenu!“ Amálka mi nic nevyčítala, naopak se obviňovala a to bylo horší, než kdyby na mě křičela. „Po včerejšku chci s pitím skutečně přestat, pomůžeš mi?“
O co lehčí bylo propadnout alkoholu, o to těžší bylo se ze závislosti dostat. Dcera mě odvezla do protialkoholní léčebny, ale poprvé jsem léčbu vzdala po deseti dnech, podruhé po třech týdnech. Zvládla jsem to až napotřetí. Jsem svým nejbližším moc vděčná za obrovskou podporu, stejně tak zaměstnavateli, který mě po léčbě přijal zpátky. Sice jsem přestala pít, ale vím, že je to časovaná bomba a do konce života nemám vyhráno. A když někdy dostanu chuť na alkohol, mám spolehlivý „antabus“ - album s fotkami dcery a vnučky.
 
 
V ČR je mnoho zařízení, ve kterých jsou připraveni věnovat se pacientům závislých na alkoholu či drogách. Stačí ve vyhledávači internetu zadat: Protialkoholní léčebny, Krizová centra, Anonymní alkoholici, Doléčovací centra a pod.

Reklama