Reklama

Jsem úspěšná vdaná žena středního věku, mám zdravého synka a dcerku, nikdy by mne nenapadlo, že moje občasné popíjení může přerůst v závislost na alkoholu. Že pitím spadnu až na samé dno, a to jak po fyzické, tak i po psychické stránce.

Nenápadný začátek
Začalo to nenápadně, jednou za čas jsme si vyšli s přáteli posedět do restaurace nebo baru. Jak to tak bývá, skončili jsme na taneční zábavě a všichni se náramně bavili. Ze začátku jsem pila stejně jako ostatní. Postupem času však byla moje odolnost vůči alkoholu vyšší než u mých přátel. Začala jsem konzumovat větší množství alkoholu, abych se dostala do stejné nálady jako oni. Většinou to skončilo tak, že jsem se opila. To, že se bavím výborně, jsem si myslela jenom já, moje okolí to však vnímalo jinak. Tyto počáteční fáze mého alkoholismu se mnou absolvoval i můj manžel. Po návratu domů jsem od něj slýchávala, že jsem se zase předvedla. Měl různé připomínky a narážky na moje nevhodné chování. Mně moje chování však přišlo normální, nepřipouštěla jsem si opak. Prostě jsem se bavila a nevnímala okolí. Pokud se tyto moje výstřelky objevovaly párkrát v roce, neměla jsem žádné výčitky svědomí, myslela jsem si, že je to normální, nevymykám se zavedeným zvyklostem a nijak jsem se tím nezabývala. To, že se mnou na tyto večírky chodil i můj manžel, mi dodávalo jistotu, že nepřijdu ani do řečí. Je přeci „normální“, když se jdou manželé občas spolu pobavit.

Věrný (ne)přítel alkohol
Manžel však dostal lukrativní zahraniční pracovní nabídku, byl přes týden pryč a domů jezdil jenom na víkendy. Já zůstala sama s dětmi a nastal každodenní kolotoč, který je běžný a opět se nijak neliší od ostatních rodin, jejichž hlava rodiny odjíždí každý týden vydělávat peníze mimo domov. Najednou jsem však byla na všechno sama. Starání se o domácnost, o děti a k tomu pracovní povinnosti (nechtěla jsem být jenom ženou v domácnosti). Postupem času jsem vlivem tohoto přetížení potřebovala občas utéct a odpočinout si. Můj věrný „přítel“ pro únik z reality se stala láhev vína. Ze začátku to bylo opravdu pouze odreagování a jakási odměna za celodenní práci a mou samostatnost. Protože jsem toho měla opravdu „nad hlavu“, tak jsem přestala chodit do společnosti, prostě mezi lidi, což mělo pozitivní efekt, neměla jsem výčitky svědomí, že jsem zase někde něco vyvedla. Manžel byl spokojený, že jsem doma, že se o vše umím postarat. V pátek vždy přijel a vše bylo v pohodě. Nevěděl však o mém občasném odměňování se lahví vína. Když byl přes víkend doma, tak jsem před ním nepila, ale těšila jsem se na to, až odjede a já si budu moc dát svou „lahvinku“. Neměla jsem ranní kocoviny a můj život běžel tak jako většině žen.

Lži a schovávání prázdných láhví
Po půl roce se manžel vrátil ze zahraniční štace a začal pracovat v místě bydliště. Jelikož on alkohol moc nemusí, musela jsem svoje pití před ním schovávat. Vždy když na chvilku odjel z domova, nebo nebyl večer doma a já věděla, že přijde později, jsem se těšila jak si to „svoje vínko“ v klidu vychutnám. Z počátku to na mně nebylo poznat, pila jsem méně a hned to zajedla, abych působila střízlivým dojmem. Většinou jsem si šla lehnout dřív, než přišel domů, aby to na mně nepoznal. Po čase jsem svoje alkoholové dávky zvyšovala, jedna láhev mi bylo málo, začala jsem pít více a většinou vypila sama již dvě láhve. Když na mě náhodou bylo něco poznat, sváděla jsem to na nevolnost, bolení hlavy a vyčerpání z práce. Dnes s odstupem času si myslím, že již manžel něco tušil. Já si však stále myslela, že to dokonale maskuji.
Abych svoje popíjení před manželem „utajila“, tak jsem vždy prázdné lahve schovávala a druhý den odvezla do popelnice, aby nic nepoznal. Někdy se však stalo, že jsem zapomněla, kam jsem lahve schovala, a to se mi stalo osudným, manžel je našel. Dnes tento den hodnotím jako osudný, ale v pozitivním světle. Manžel svolal rodinnou radu, ukázal všem vypité lahve a udělal ze mě naprostou alkoholickou trosku, prostě jsem byla v jeho očích úplná nula. Bylo zapomenuto to, jak jsem se starala o děti a domácnost v době jeho nepřítomnosti, najednou jsem byla vyvrhel společnosti.

První krok: Uvědomění
Po období naštvanosti na celý svět jsem si začala uvědomovat, že to již nejsem já, že mě začínají více ovládat depresívní stavy, které jsem řešila s pomocí alkoholu, přestala jsem mít radost ze života. Můj život byl každodenní kolotoč, ze kterého jsem utíkala s láhví v ruce. Nechtěla jsem se však smířit s tímto stavem, chtěla jsem utéct z tohoto bludného kruhu a znovu restartovat svůj život. Chtěla jsem v sobě opět nalézt tu holku s jiskrou v oku, která zvládala každodenní starosti s nadhledem a bez pomocí chlastu.

Léčba bývá složitá a často se neobejde bez pomoci odborníků
Byla jsem si vědoma, že to sama nezvládnu a začala hledat pomoc na internetu. S ohledem na moje děti jsem si však nemohla dovolit dlouhou léčbu ve státním zdravotním zařízení (3 měsíce). Hledala jsem tedy alternativu, která mi pomůže a zároveň nebudu muset být tak dlouho z domova. Na stránkách www.zacitzit.cz mne zaujala moderní metoda kognitivně behaviorální terapie (KBT), která je provozována v hotelovém prostředí v Litvínově. Název programu Restart Life korespondoval s tím, co jsem měla v plánu se svým životem udělat. S manželem jsme celou situaci prodiskutovali a dohodli jsme se na tom, že je to pro mne i pro celou rodinu nejlepší varianta. Přihlásila jsem se do programu na 28 dnů a nervózně jsem čekala na nástup do programu.

Léčba kognitivně behaviorální terapií
Měla jsem ty nejčernější myšlenky. Asi jako každý jsem si představovala, že jdu do blázince, mezi lidi, kteří žijí na ulici, mají vypité mozky, prostě chodící mrtvoly. Naštěstí moje chmurné představy o léčebnách „závisláků“ nebyli naplněny. Přijali mne v klidném hotelu na úpatí Krušných hor, stravování je zajištěno v klasické restauraci, žádné závodní stravování. Přijímací procedura se zástupci firmy a terapeutem se nesla v přátelském duchu. První dojem byl prostě úžasný. Poznala jsem, že jsem mezi svýma a cítila se bezpečně. Následné terapie zaměřené individuálně ke každému klientovi a jeho problému metodou KBT mě přesvědčili o správnosti mého rozhodnutí. O volný čas jsem chodila na procházky, šla si zaplavat, nebo s ostatními „pacienty“ zašla kina. V tomto zařízení má u sebe každý klient svůj mobil a notebook, takže jsem byla i v neustálém spojení se svojí rodinou, hlavně se svými dětmi. Manžel mě podržel a po celou dobu mojí léčby při mně stál a byl mojí oporou. Absolvovala jsem celý program a doslova restartovala svůj život.

Život opět ve svých rukou
Dnes toto rozhodnutí považuji za nejdůležitější ve svém životě. Bez problémů abstinuji a řeším svoje běžné starosti s nadhledem a rozumem jako dřív. Vím, že nejsem a nikdy nebudu úplně vyléčená, což není žádný alkoholik, ale naučili mě tam jak se sebou pracovat v krizových chvílích, jak zvládat stres a jak se zachovat, když bych náhodou někdy v budoucnu selhala a opět se napila. Zatím to nemám v plánu, ale nikdy neříkej nikdy. Mohou nastat životní situace, kdy „to přijde.“ Já však dnes vím, že to již zvládnu. Moc děkuji celému kolektivu Restart Life za to, že ze mě opět udělali aktivní ženu, která znovu našla sama sebe. Nezachránili jenom mě, ale pomohli ke šťastnému životu celé naší rodině.
Doporučuji všem ženám, které se dostanou do podobné situace, ve které jsem byla i já, aby neváhali, přiznali si svoje problémy a snažili se je řešit. Žijeme jenom jednou a život střízlivýma očima je tak nádherný.

Romana, 35 let (abstinující alkoholička)