Dobrý den, ženy-in!

Zážitky ze stanování mám opravdu bohaté. Když jsem byla malá, jezdili
jsme s rodiči pravidelně na dovolenou pod stan. Rodiče, sestra, já a
pes. Měla jsem tyhle dovolené moc ráda a nebránila jsem se jim ani jako
puberťačka. Většinou jsme jezdili po vlastech českých. Vybrali jsme si
oblast, na místě našli příhodný kemp a chodili na výlety po okolí. Do
přírody i po památkách. Večer jsme vždycky na vařiči společnými silami
uklohnili večeři. Jediné, co jsem nesnášela, bylo mytí nádobí, které
vždycky spadlo na mě a sestru a obvykle k němu byla k dispozici jen
studená voda v nějakém kameninovém korýtku. Nejdál jsme pod stanem byli ve Španělsku a ve Francii, tam byly ale stany veliké, se dvěma
ložničkami, postavené cestovkou a turnusy se v nich střídaly. Vlastní
stan jsme měli mnohem menší a vždycky jsme spali všichni pohromadě,
včetně psa.

Protože jsem stanování dobře znala odmalinka, nikdy jsem ho nepovažovala za nějakou romantiku. Spíš za levný způsob ubytování. Pod širákem jsem prvně spala na turistickém kurzu ve třeťáku. Pětkrát za noc mě někdo probudil s dotazem, jestli nechci jít zpět do chaty do tepla. Já chtěla spát! Dneska jezdíme pod širák s přítelem a s kamarády. Vozíme s sebou velkou igelitovou plachtu, takovou tu na auto, co má 2x3 metry. Když to vypadá, že by v noci mohlo pršet, nebo když fouká, natahujeme ji nad sebe. Jinak ji skládáme pod sebe. Celtu nevlastním. Na můj vkus má moc nevýhodný poměr velikost/váha/cena.

A zážitky se stanováním? Když mi bylo asi 14, spadl při bouřce strom tak
pět metrů od našeho stanu. Tehdy jsem snad celou noc nespala. Pořád jsem poslouchala hromy a vrzání těch stromů, a ač nevěřící, jen jsem se
modlila, aby nás nějaký netrefil.
Po maturitě jsme byli se spolužáky na Slovensku. Jednu noc pěkně lilo a nám se všem promáčely stany. Teklo do nich špičkou, takže se uprostřed na podlážce dělala pěkná louže. S kamarádkou jsme ji vysušovaly ručníky, aby nám nenateklo pod spacáky, a protože jsme nemohly spát, zpívaly jsme. Ráno jsme se dozvěděly, že nás bylo slyšet na celý kemp.

Asi nejextrémnější můj zážitek pochází z Bulharska, kde jsme byli před
dvěma lety s přítelem. Byl to přechod Pirinu. Že tam jedu, jsem se
dozvěděla dva dny předem, ale to je jiná kapitola. Zkrátka nám nějak
nevyšel plán, nepodařilo se nám do setmění dojít tam, kam jsme chtěli.
Tak jsme rozbili tábor přímo v sedle pod vrcholem Vichrenu, nejvyšší
hory Pirinu. Večer to vypadalo ideálně. Krásné červánky a naprostý klid.
Sotva jsme ale zalezli do stanů a začali po náročném dni usínat,
pochopila jsem, proč se ta hora jmenuje Vichren... Málem nás to odneslo
i se stanem. Celou noc jsme nespali, jen drželi stan. Přítel ho musel
jít v noci několikrát kotvit. A ráno nám málem uletěl při balení. Byl
jako rogalo. Naštěstí to dopadlo jen několika ohnutými tyčkami. Co
bychom dělali další dny bez stanu, nemám tušení.

Letos jedeme se stanem do Rumunska, tak doufám, že dopadneme lépe. :-)

Kassy

Milá Kassy,
vy jste tedy zkušená stanová harcovnice. To už je skoro adrenalinový sport - ale musí to být krásné 
Reklama