Tak k tématu já a moje auto bych mohla psát příběhy na pokračování.

Jak už jsem tady kdysi psala, bydlím na mini vesnici, kde přežít bez auta (nejlépe i dvou a více) je zhola nemožné.
Proto hned ten rok, co jsem se tam s manželem odstěhovala, jsem si udělala řidičák a s příslibem vlastního autíčka jsem se těšila na výlety s dětmi a slibovanou samostatnost.

První auto jsme si koupili až dva roky po mých zkouškách na řidičák, takže to málo, co jsem uměla, jsem dávno zapomněla.
Manžel  je normálně klidný a vyrovnaný člověk, ale při mém zaučování se měnil v hysterického vynervovaného psychopata, který mě  nejednou doslova vykopal z auta ven a jednou mě dokonce vystrčil z auta na ulici a ujel. A já šla 3 km  ukřivděně domů pěšky (vždyt jsem jenom nedala přednost při odbočování na hlavní!!!!,o))

Když jsem zvládla základní řidičské dovednosti, bylo mi dopřáno té výsady, že jsem mohla občas i do práce autem. Parkovala jsem na takovém pidi parkovišťátku a jednou se stalo, že z každé strany mého auta zaparkovaly dvě dodávky. Nevím, jestli znáte pocit beznaděje, když se na 180. pokus snažíte vycouvat, a prostě to nejde.
Poté, co jsem rozmlátila oba zadní blinkry, se slzami v očích a nepříčetná vzteky, jsem zamkla auto a jela domů autobusem...

No a poslední moje "zaváhání" se stalo celkem nedávno.
Koupili jsme si nové auto a já jsem se jela s dětmi pochlubit rodičům do nedalekého města.
Bylo to v zimě.
Policajti by řekli, že jsem nepřízpůsobila jízdu stavu a povaze vozovky, ale já jsem jenom dostala smyk na zledovatělé cestě, když jsem se plnou rychlostí snažila zdolat  kopec s ukázkovou ledovkou a s naším novým naleštěným autem jsem vpálila do dopravní značky označující konec vesnice.

Značka odletěla 10 metrů daleko a já s dětmi přistála v nějakém křoví se zbytkem značky zapíchnutým v našem úplně novém motoru.... Krve by se ve mně nedořezal, pamatuju si jenom slova mé pubertální dcery, která znudeně poznamenala: "Mami, kam to jedeš?" A potom ještě poznámku: "To jsem zvědavá, jak se odtud dostanem a co tomu řekne taťka...."

Zkrátím to.
Tenkrát jsem to přežila, nejenom ten karambol, ale i vraždící pohled mého drahého... Dnes už mám auto svoje a dávám si setsakramentský pozor na ty nejrůznější nástrahy, které mě na mé každodenní pouti do práce, za nákupy i na výlety, čekají.

Už si život bez něj neumím ani představit, stalo se mým nepostradatelným a věrným přítelem a jen doufám, že spolu  ujedeme spousty šťastných kilometrů.

Krásný den přeje
Maši


Milá Maši,
promiňte, že se směju cizímu neštěstí, ale vy ten karambol vyprávíte tak barvitě, že se neubráním.
Já nabourat nové auto, tak snad ani nejdu domů...

Tak ať je také poslední a přeji vám a samozřejmě všem řidičkám šťastnou cestu!
Reklama