Ve chvíli, kdy jsem vytáhla ze schránky koresponďák s pozvánkou na tříletou prohlídku svého drobka, jsem se opotila. Ne, že by naše dítko bylo zaostalé, ba naopak, ve svém věku ovládá barvy, čísla, a dokonce i nějaká ta písmenka. Avšak má prostě svou hlavu.

Jakmile se po něm chce něco předvést, tak se zatvrdí a konec. Nikdo s ním nehne. Iluze, že by se před naší paní doktorkou předvedl v tom nejlepším světle, jsem zahodila dávno před tím, než jsme vůbec vyrazili.

Hned u sestry se rozhodl, že on se teda měřit nebude. Pranic ho nezajímal krásný metr s medvídky. Společně s mile se usmívající sestřičkou jsme ho přeci jen jakžtakž změřily a snažily se ho postavit na váhu. To se nám nepodařilo ani po lítém boji. Do karty jsme tedy uvedly číslo alespoň přibližné.

Následovaly barvy. Sestřička se postavila před synka s nataženou rukou, v níž třímala pět barevných fixů a jemně vyzvídala, co že to má za barvy. Avšak náš malý rozumbrada jí fixy odebral a začal jí důležitě vysvětlovat, že takhle nejde psát, že si je nejprve musí otevřít. To ji však pranic nezajímalo a tužky mu z ruky dost neurvale vyrvala a už bez úsměvu se důrazně zeptala na barvu. Synek si ji změřil dlouhým flegmatickým pohledem a s klidem prohlásil: „Já jsem to zapomněl!“ a víc se s ní nebavil.

U paní doktorky jsme nejprve probraly jeho schopnosti ústně. Hned v úvodu jsem přiznala, že odmítá cokoliv, co zavání chozením na nočník nebo záchod. Na což paní doktorka s úsměvem odvětila, že rozhodně není jediný, že prostě ještě potřebuje čas a rozhodně by to v tomto věku neřešila psychologem.

Poté přistoupila k samotné prohlídce, kdy za šíleného řevu poslouchala srdíčko, koukala do krku a prohmatávala bříško. Vyzkoušela také, zda umí počítat. Uměl. Avšak ne teď. Slova při testu sluchu "šeptala" tak, že ji museli slyšet i v čekárně. Slyšeli všichni, kromě mého synka. Na dotaz, zda jí řekne nějakou pěknou básničku, jí oznámil, že žádnou neumí.

Následovalo v rychlém sledu konstatování, že zvířátka žádná nezná, písmenka snad v životě neviděl. Jmenuje se "Nikdo". Po tatínkovi samozřejmě. Zapřel babičky i dědy, zapomněl, kde bydlí i jaké má kamarády.

Po zbytek doby, kdy jsem s paní doktorkou řešila další věci, mi seděl na klíně s otevřenou pusou, vyplazeným jazykem a vydával neurčité skřeky nápadně podobné malé opičce. Paní doktorka mi řekla vše podstatné k očkování, přičemž vrhala po synkovi kradmé pohledy a na závěr suše podotkla, že by nám ten psycholog přeci jen neuškodil.

Takže jsme vyfasovali objednávku k dětskému psychologovi a jali se předvádět u něj. Sice jsem nechápala já ani manžel, co asi tak moudrého odborník z našeho drobka dostane, ale objednali jsme se.

Nedostal nic, ale o tom zase jindy…  

           
Reklama