Bulvár

Přestala jsem se bát po smrti maminky


Rozhodla jsem se přijít také se svou troškou do mlýna. Já bych svůj příspěvek nazvala "Jak jsem se přestala bát smrti". Do té doby, než přišla osudná noc, jsem o smrti a hlavně strachu ze smrti uvažovala určitě stejně a pohled na již nežijícího člověka jsem rozhodně nikdy neabsolvovala. Až jednou...

Osudná noc přišla jak blesk z čistého nebe a rozhodně nebylo vyslyšeno mé přání, aby se v dobré vše obrátilo. Moji rodinu postihla ta rána ze všech největší, a to když vás opustí člověk nejmilovanější, maminka. Po veškerých, bohužel marných snahách lékařů, mi maminka odešla navždy. Vždy jsem si říkala, panebože, až si smrt vybere
někoho z mých blízkých, ať je to hlavně mimo domov.

V tomto případě se tak nestalo a já rázem zjistila, že veškeré zařizování a zajišťování, včetně vypravení z domova proběhlo, jakoby to byl jen "zlý sen" a já vůbec necítila strach, a to ani posledním pohledem, posledním stiskem ruky a posledním pohlazením a pusou již nežijící mamince. Prožitek byl asi takový, jako bych si "hrála s panenkou". Promiňte mi to přirování, ale sama jsem byla udivena, že se neklepu strachem a řeším vše jaksi "automaticky".

Od té doby mám zcela jiný pohled na tyto smutné záležitosti a již věřím tomu, co mi říkávala maminka: ,,Přestaneš se bát smrti i mrtvých ve chvíli, kdy svou blízkou mrtvou osobu pohladíš". V mém případě, se tak skutečně stalo. Hledám pouze odpověď na otázku "jak se to tak může stát?"
Dáte mi, vy čtenáři, odpověď?? Ráda bych ji znala.
Děkuje čtenářka "lumpik"


Milý Lumpiku, neumím si představit, že by mi maminka měla někdy umřít. Přirovnání - "jako bych si hrála s panenkou" je milé a uvádí celý příběh do podivného klidu. Možná dává naději i nám ostatním, že jednou nás strach ze smrti přejde.
Děkuji za Váš příspěvek do diskuze a přeji Vám krásný den!
   
29.08.2006 - Společnost - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. [29] jitkamarsalkova [*]

    superkarma: 0 30.08.2006, 07:03:51
  2. avatar
    [26] renata.mi [*]

    asi jako každý se smrti bojim taky,hlavně smrti mojich milovaných

    superkarma: 0 29.08.2006, 18:29:01
  3. avatar
    [25] Handa [*]

    Mně umřel táta,když mi bylo 13. Pamatuji si, že jsme za ním byli v něděli v nemocnici, plánovali jsme , co podniknem až se vrátí domů, a pak v týdnu přišla zpráva, že umřel. Pamatuji si ho "zaživa", nešla jsem se podívat, když byla rakev otevřená, a bylo to dobře.

    superkarma: 0 29.08.2006, 18:20:40
  4. avatar
    [24] ALUDNEV [*]

    Mě bylo necelích 25 let když mě umřel manžel,zůstali jsme s 5letým klučinou sami.Je to už 13 let a při vzpomínce to pořád bolí.

    superkarma: 0 29.08.2006, 17:58:00
  5. [23] sabi7 [*]

    Mám svoji maminku moc ráda, nevím jaké to bude ji jednou ztratit.

    superkarma: 0 29.08.2006, 17:37:44
  6. avatar
    [22] Amálie [*]

    když loni zemřel muj děda, měl ve tváři nádherný výraz, jako by byl šťastný. Vim, že to zní asi divně, ale on už si přál umřít, aby nám "nebyl na obtíž", se všemi se rozloučil a zemřel bezbolestně a doma. V kostele jsem ho ještě pohladila, ale na kůži jsem sáhnout nedokázala.

    superkarma: 0 29.08.2006, 17:35:01
  7. avatar
    [21] aiša [*]

    tvé pocity plně chápu mě maminka už taky umřela přeji ti at se z toho co nejdřív dostaneš i když .......

    superkarma: 0 29.08.2006, 14:38:45
  8. [18] janina01 [*]

    Já jsem se šla s babičkou rozloučit až do pitevny, nevím, jestli je to běžné, ale bylo mi moc líto, že už ji neuvidím. Přemluvila jsem je, babičku pohladila, rozloučila se a řekla, že ji mám moc ráda. Vypadala, jako by jen spala .

    superkarma: 0 29.08.2006, 14:33:11
  9. [17] markousek [*]

    já viděla babičku až v krematoriu,tehdy mi bylo 10,bylo to jen tělo,ale bohužel si to pamatuju,možná jsem ji měla pohladit

    superkarma: 0 29.08.2006, 14:29:00
  10. avatar
    [16] Žábina [*]

    Pentlička: mluvíš mi ze srdce, já se nedokázala na svého mrtvého tatínka ani podívat /ležel přikrytý dekou, když lékařka u něj doma sepisovala úmrtí/
    nechtěla jsem ho vidět, chci si ho pamatovat jak vypadal za živa, ne po smrti

    superkarma: 0 29.08.2006, 14:06:52
  11. avatar
    [14] Pentlička [*]

    Já jsem se naopak začala smrti více obávat, když zemřel můj táta. Taky umřel doma, seděla jsem u něj a držela ho za ruku, když umíral. Je pravda, že jsem ho nedokázala pomoct mamince umýt a obléknout do rakve, to musel udělat můj tchán. Ale potom jsem se s ním rozloučila, políbila ho a pohladila - naposled. V tu chvíli mi s plnou silou došlo, že už opravdu není, že už se s ním nikdy nesetkám. Nejsem věřící, takže na život po životě nevěřím, i když bych moc chtěla. Do té doby jsem měla iracionální pocit, že umírají jen ti druzí. Teď už vím, že smrt mi může vzít ty nejbližší a z toho mám strašný strach. Také představa, že jednou umřu a už nebudu, mi moc dobře nedělá. hlavně se bojím, že budu dlouho a bolestivě umírat, nebo že umřu úplně osamělá a najdou mě až dlouho po smrti, což vím, že se taky často stává. to musí být taky odporný zážitek pro všechny zúčastněné. Prostě a jasně - ze smrti mám velký strach, ze svojí i mých blízkých.

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:46:22
  12. avatar
    [13] Heduš [*]

    Ano, jen smrt je spravedlivá... půjdeme "tam" všichni. Zvláštní bylo když nám umřela babička 11.1. a po ní do roka dědeček 1.11. šel nám z toho mráz po zádech. Nikdy jsem ale nikoho mrtvého nepohladila, natoš se byla na něj podívat. Nevím ale, jak se zachovám v případě úmrtí rodičů...

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:39:34
  13. avatar
    [11] Zzuzzka [*]

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:37:02
  14. [10] kornoutek [*]

    já jsem se právě smrti a bolesti, nemoci,a vlastně toho strachu o celou rodínu začala bát až po smrti táty, když jsme si uvědomila, jak je smrt blízko, jak je náhlá... a nezmizelo to dodnes a je to více jak 10 let...

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:35:56
  15. avatar
    [9] edith1975 [*]

    smrti se nebojím, ale poradit neumím

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:34:58
  16. avatar
    [6] Ryta [*]

    smrti se nebojím, protože jednou si přijde pro všechny a nikdo se jí nevyhne, ale hrozné to je a myslím si, že nejhorší je ta bolest ze ztráty milovaných

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:29:53
  17. avatar
    [5] arjev [*]

    obyčejní smrtelníci odpověď neznají.To je něco vyššího.Mně když zemřela maminka,také jsem cítila zvláštní pocit,pocit vysvobození a úlevy ze smrti,ale ne nad smrtí maminky.Smrti se nebojím,ale nechtěla bych umírat pozvolna.Krásná je náhlá smrt.Zvláštní téma.

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:29:43
  18. avatar
    [3] bednaroi [*]

    ja nevim,ale smrt je vzdycky hrozna.
    Treba pred deseti lety mamince umrel 23 lety bratr cizi vinou pri autonehode,a bolelo to hrozne. A kdyz nedavno skoro presne deset let po te zemrel muj desetilety bratranec,mamcim synovec,bylo to taky hrozny .
    Smrt je soucasti zivota,ale vzdycky hluboce zasahne.

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:24:42
  19. avatar
    [2] xjannickax [*]

    tohohle se bojím taky..možná je to tím,že člověk se bojí neznáma..a když to zažije..už ví,jaké to je a nebojí se..

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:17:51
  20. [1] FAXÍK [*]

    nemám s tím zkušenost,ale věřím tomu co říkala Vaše maminka

    superkarma: 0 29.08.2006, 13:16:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme