Rozhodla jsem se přijít také se svou troškou do mlýna. Já bych svůj příspěvek nazvala "Jak jsem se přestala bát smrti". Do té doby, než přišla osudná noc, jsem o smrti a hlavně strachu ze smrti uvažovala určitě stejně a pohled na již nežijícího člověka jsem rozhodně nikdy neabsolvovala. Až jednou...

Osudná noc přišla jak blesk z čistého nebe a rozhodně nebylo vyslyšeno mé přání, aby se v dobré vše obrátilo. Moji rodinu postihla ta rána ze všech největší, a to když vás opustí člověk nejmilovanější, maminka. Po veškerých, bohužel marných snahách lékařů, mi maminka odešla navždy. Vždy jsem si říkala, panebože, až si smrt vybere
někoho z mých blízkých, ať je to hlavně mimo domov.

V tomto případě se tak nestalo a já rázem zjistila, že veškeré zařizování a zajišťování, včetně vypravení z domova proběhlo, jakoby to byl jen "zlý sen" a já vůbec necítila strach, a to ani posledním pohledem, posledním stiskem ruky a posledním pohlazením a pusou již nežijící mamince. Prožitek byl asi takový, jako bych si "hrála s panenkou". Promiňte mi to přirování, ale sama jsem byla udivena, že se neklepu strachem a řeším vše jaksi "automaticky".

Od té doby mám zcela jiný pohled na tyto smutné záležitosti a již věřím tomu, co mi říkávala maminka: ,,Přestaneš se bát smrti i mrtvých ve chvíli, kdy svou blízkou mrtvou osobu pohladíš". V mém případě, se tak skutečně stalo. Hledám pouze odpověď na otázku "jak se to tak může stát?"
Dáte mi, vy čtenáři, odpověď?? Ráda bych ji znala.
Děkuje čtenářka "lumpik"


Milý Lumpiku, neumím si představit, že by mi maminka měla někdy umřít. Přirovnání - "jako bych si hrála s panenkou" je milé a uvádí celý příběh do podivného klidu. Možná dává naději i nám ostatním, že jednou nás strach ze smrti přejde.
Děkuji za Váš příspěvek do diskuze a přeji Vám krásný den!
Reklama