Vdávala jsem se za svého muže v době, kdy už jsme měli syna, takže o nic moc nešlo.

Na svatbě jsme se dohodli v podstatě proto, že manžel chtěl, já se nebránila a tak, když jsme zkolaudovali dům a chystali se na změnu údajů v občankách (spolu se zapsáním syna), sfoukli jsme s tím i změnu stavu a u mě příjmení.

Nad tím, zda bych si svého muže vzala znovu, přemýšlím docela často. Docházím k názoru, že ne. Ne že by život s ním byl nesnesitelný, ale zcela zřejmě ho postihl syndrom "mám to jistý, co bych se snažil".

Co jsme svoji, přestaly malé pozornosti typu uvařený čaj k snídani, sem tam hezké slovo, obejmutí, nebo pusa jindy, než před spaním. Z manžela se stal bručoun, který sotva pozdraví, když přijde z práce domů a ač se snažím nezahlcovat ho informacemi hned mezi dveřmi, moje vyprávění, co jsme se synem celý den dělali, ho evidentně obtěžuje i jindy.

Snažila jsem se sáhnout do svědomí -nepolevila jsem také? Nechci toho po něm moc? Dospěla jsem k tomu, že o mnoho ne, že se snažím vztah zalévat a nevyžaduju nic jiného, než ten standard, který jsme měli za svobodna - žádné vzletné fráze, jen prostá, obyčejná pozornost. Zálivka je přijímána, oplácena bohužel ne a hoď po mě kamenem, kdo by se divil, že mi to chybí.

Mít s manželem tu zkušenost, kterou mám teď, zůstala bych napřístě svobodná-zadaná. Terrynka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Terrynko, tohle je asi docela častý případ, kam se manželství zvrtne. Možná by nebylo špatné svého drahého přesvědčit, že nic jistého nemá. Simona

Zhodnoťte svůj vztah i vy, milé čtenářky? Vzaly byste si svého muže ještě jednou? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama