.

Přelet přes Lobeč aneb historie mých prvních lásek

Vztahy

Přelet přes Lobeč aneb historie mých prvních lásek

Lobeč proslula v 50.–70. letech min. století nejen jako odbočka denního sanatoria pro rehabilitaci neuróz Horní Palata. Tento neobyčejně osvětový ústav v době „psychotemna“ přinášel léčbu formou skupinové psychoterapie, ale současně sloužil jako zašívárna režimu nepříjemných osob. Setkat jste se zde mohli nejen s lidmi psychicky labilními, ale též studenty nultého ročníku psychologie. Kdo zde pobyl tři měsíce, získal kvalifikaci laického psychoterapeuta a mohl v zařízení zůstat pracovat.

Lobeč

Strávila jsem tam tři měsíce na podzim roku 1976, abych poznala, že léčit duši není nic špatného. Spousta bývalých pacientů se k pobytu dokonce dodnes hrdě hlásí. Mezi nimi jeden velice výjimečný muž, rektor a velká celebrita v oblasti školství, můj kamarád, který slaví v těchto dnech neuvěřitelné životní jubileum, a kterému bych chtěla vyprávění o Lobči věnovat.

Jak jsem se tam dostala

Šest let jsem chodila s chorobně žárlivým manipulátorem, který měl zřejmě z nedostatku sebevědomí potřebu deptat to moje. Po dobu svého studia na Moravě mě dokonce držel ve stavu panenském, aby si mohl kdykoliv zkontrolovat moji věrnost. Pavel po promoci ovšem pozapomněl, že musí ještě na vojnu. Jak se mu podařilo bleskurychle zařídit úzkoprofilovou hospitalizaci v Lobči, dodnes netuším. Odjela jsem dobrovolně – chtěla jsem si ho vzít a Lobeč byla podmínkou.

První dojem

Skupina asi 20 zajímavých a sympatických lidí od 18 do cca 45 žijících ve skleníku, stranou vší politické agitky a socialistické reality. Bylo mi jednadvacet a moc se mi to líbilo. Třicítky mi přišly trapně staré a čtyřicítky na prahu smrti. Naštěstí nás, mladých, bylo nejvíce. Existovala veliká holčičí a klučičí ložnice – pouze dvě, nulové soukromí. Tehdy mi to nevadilo.

Denní program

Organizace každé minuty osobního času mi vůbec nevadila, včetně ranní rozcvičky, a skupinová terapie mě upřímně nadchla. Přijela jsem jako těžký introvert a odjela jako extrémní extrovert – navěky. Pracovní terapie nic moc – sbírali jsme jablka, když pršelo, vyráběli sysály či drhali. Zato večerní hrátky a především taneční terapie mě bezmezně okouzlila. Jeden z lékařů vymyslel tzv. Sloní tanec. Na hitovku od Olympiku jsme museli před každou terapií všichni v kruhu „šlapat“ figury. Spolutancující lékař nás při tom rentgenoval pohledem a tvářil se jako vědec zkoumající buňky pod mikroskopem.

Frkavý Džony

Byl divný. Všichni z komunity se ho spíše stranili a šuškali si, že jediný on je z nás opravdový „blázen“. Jan, loutkoherec prestižního divadla a skvělý muzikant, totiž neustále popotahoval, „frkal“. Po dvou měsících konečně skupině přiznal, že ho trápí absence sexuálního života se snoubenkou. Oba ortodoxní katolíci, kterým byl předmanželský sex zapovězen. Skupina Džonovi vysvětlila, co má provést o víkendu, na který odjel domů. Stalo se. A vrátil se někdo úplně, ale úplně jiný - naprosto zdravý a šťastný člověk.

Rauchpauzy s kytarou

Příchuť zakázaného ovoce měly chvilky volna na chodbě, kde bylo povoleno kouřit. Když jsem přijela, kraloval tam se svou kytarou Evžen – lovec žen. Muž něco pod třicet, postavou malý, leč velmi charismatický. Přestože jsem nekouřila, na dýchánkách jsem nikdy nechyběla. Jeho dvoření jsem odmítala nejen díky své naivitě, ale především proto, že jsem se cítila pořád zadaná. Líbila jsem se i Rostislavovi – ten mě zas naučil obstojně ping-pong a do Lobče po odjezdu posílal krásné dopisy.

Erotické dvojice

Zakázané ovoce nejvíc chutná. Takže se nejen při každé příležitosti požíval alkohol, ale hlavně se hojně randilo, protože „erotické dvojice“ byly zakázané ještě mnohem přísněji. Randilo se při odpoledním volnu, randilo se při pracovní terapii, na seníku, randilo se po ložnicích, prostě všude. Od verdiktu skupiny, že se s Pavlem musím rozejít, jsem se sice zaplétala, ale podstatně méně než ostatní holky – dlouho jsem – potopená ve svých komplexech – nechápala, že o mě někdo vůbec stojí. Poprvé vážněji jsem se zapletla pouze s Josefem, který byl sice malý a tlustý, vůbec se mi nelíbil, nicméně božsky tancoval a vybral si mě jako partnerku, když učil ostatní. Dostala jsem se s ním nicméně jen k předehře na seníku. Objevil se totiž ON. Prý kvůli mně nastaly na klukovském pokoji těžké spory, nakonec bylo rozhodnuto o vítězství Lubora. Jeho nejvážnější sok, o dva roky mladší pražský vekslák Robin, kterého jsem nebrala vážně, upřímným dojetím slze mi sdělil, že nám to přeje a že se mě dobrovolně vzdává. Ne tak Josef, který nás zřejmě nakonec prásknul panu doktorovi Nesvadbovi – jenže, nebyl to nakonec Lubor sám?

Lubor

Do komunity přibyl asi měsíc a půl po mně a byl krásný... jeho charisma se dotýkalo hvězd. V paměti mám navěky naši první romantickou procházku nádhernou podzimní krajinou. Dodnes vidím podzimním sluncem zalité barevné stromy a zelenou louku... Slavné scéně z Titaniku by mohla konkurovat tato: Rozpadlý venkovský kostelíček uprostřed hřbitova, jen my dva sedíme v lavici, díváme se na sebe a držíme se za ruce. Nad námi hřmí varhany, vedeny zkušenou rukou Frkavého Džonyho, který dostal povolení v kostele cvičit. Chtěla jsem Lubora se vším všudy, a on se mě začal bát. Ulevilo se mu, když mně kvůli němu o týden zkrátili léčbu. Po svém návratu do Prahy se mě chtěl zbavit – ochotně mu helfnul jeho nejlepší kamarád, t. č. opuštěn manželkou a ročním synem.

Co mi Lobeč ještě přinesla

Především manžela a dva syny. Po návratu „zlatého jádra“ uspořádali totiž lobečkové se svými přáteli společného Silvestra. Tam jsem se tehdy dramaticky rozešla konečně s Pavlem, ovšem místo s Luborem, do kterého jsem byla stále velmi zamilovaná, jsem začala chodit s kamarádem – dnes už 16 let exmanželem, s nímž jsem žila skoro 20 let.
V Lobči jsem se nedávno byla podívat: zavzpomínala na chodbách, a dokonce vnikla i do známých prostor velkého tanečního sálu ... Škoda, že funguje už jen jako penzion – docela bych se tam zase na pár měsíců nechala „zavřít“. Člověk dnešní uspěchané doby by si tam totiž ohromně odpočinul!

Čtěte také:

Pracovala jsem na psychiatrii

   
14.11.2011 - Láska a vztahy - autor: Zuzana Anai Hainallová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] marcela-1 [*]

    Sml67 hezké

    superkarma: 0 27.11.2011, 06:23:45
  2. [7] kajinek [*]

    Taky bych občas někam odjela.

    superkarma: 0 25.11.2011, 08:52:12
  3. [6] luchud [*]

    všechno zlé je k něčemu dobre

    superkarma: 0 24.11.2011, 20:34:28
  4. [5] free [*]

    chjo Sml58

    superkarma: 0 23.11.2011, 20:49:08
  5. avatar
    [4] mineralka7 [*]

    Anai — #3 Tak víš co - ono všechno zlé je ve výsledku k něčemu dobré, když se na to pak člověk podívá s odstupem a chladnou hlavou. Jen si tak říkám, co se asi stalo, že jsi Pavlovi vůbec dovolila, aby s tebou takhle zacházel.

    Musíš se víc šetřit a udělat si čas sama na sebe!!! Sml79

    superkarma: 0 14.11.2011, 12:00:52
  6. [3] Anai [*]

    mineralka7 — #2 Přesně tak! Ano, nechválalaj si líbit leccos a pořád si bohužel evidentně nechávám: zrovna dnes jsem se dozvěděla, že jsem na kritické hranici cholersterolu - jednoznačně nervy. Sama víš, jak se stravuju i pohybuju....

    1. na komentář reaguje mineralka7 — #4
    superkarma: 0 14.11.2011, 11:11:41
  7. avatar
    [2] mineralka7 [*]

    Šmankote, Zuzko, já jen zírám - co ty máš za sebou!!! Prosím tě, rozumím tomu dobře, že Pavel tě do Lobče poslal a tam tě vlastně přesvědčili, že se na něj máš vykašlat? Holka, holka... co ty jsi si nechala všechno líbit...a pak že láska není slepá.Sml79A co na to říkali doma, to tě tam rodina klidně nechala odjet?

    1. na komentář reaguje Anai — #3
    superkarma: 0 14.11.2011, 09:37:55
  8. avatar
    [1] enka1 [*]

    Sml16Pěkný článekSml22Sml67

    superkarma: 0 14.11.2011, 06:44:05

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme