Camille Saint-Saëns se narodil roku 1835 v Paříži a celá jeho tvorba je charakterizovatelná slovy „elegantní dokonalost“. Dožil se 86 let a za svůj život jej řadili jak k pokrokovým hudebníkům (byl na straně R. Wagnera), tak ke zpátečníkům (ke stáru neuznal Debussyho a roku 1913 dokonce odsoudil pařížskou premiéru Stravinského Svěcení jara).

Saint-Saëns se dožil úspěchu již za svého života, ale větší část jeho tvorby je dnes zapomenuta. Oblibě se těší některé jeho symfonie a především opera Samson a Dalila, kterou uvedlo Národní divadlo v předvánočním týdnu. Vyprávět děj starozákonního příběhu je zbytečné, věnujme se tedy rovnou provedení.

Sergej Larin v roli Samsona se sice nechal před představením omluvit, že bude zpívat indisponován, ale na jeho hlase to bylo znát až v závěru třetího dějství, kdy bylo trochu poznat, že je unaven. Jinak předvedl výborný výkon, který o třídu přesáhl sólistku Národního divadla Kateřinu Jalovcovou.

Mimořádné ocenění si zaslouží celý sbor, a tedy i sbormistr Pavel Vaněk. Tak precizně secvičené složité party jsou v Národním divadle něčím novým a velmi potěšujícím. V podstatě se totiž dá říci, že hlavní roli v Samsonovi a Dalile má právě sbor. Zejména první dějství obsahuje jedno sborové číslo za druhým a je bezpochyby nejlepší z celé opery. Navíc výborná práce světel dodává celému výjevu lamentujících Židů přízračnou atmosféru a tento obraz utkvívá z celého představení nejvíce.

Saint-Saëns zde naplno rozvinul svůj cit pro hudební barevnost a působivost. Jedinou vadou prvního dějství je baletní číslo, které jako jediné z celé inscenace zkrátka a dobře „nefunguje“. V opeře nemá co pohledávat, Saint-Saëns se zde pouští do jakési „orientální“ mezihry, která mohla být zajímavá v 19. století, ale dnes nemá hudebně co říci a působí poněkud přeslazeně.

Dějství druhé je velmi nedějové, Dalila se svěřuje, že zradí Samsona, a Samson se nechává přemluvit, aby vyzradil tajemství svojí síly. Toto dějství naopak zachraňuje baletní choreografie, bez které by se divák ukousal nudou, protože zde nevystupují sbory a jednotlivá operní čísla bohužel neobsahují jediný hudební motiv, který by se nějak vryl do paměti posluchačů.

Jak pomohl Saint-Saëns opeře na začátku, když nevysvětloval, kdo je Samson a proč je silný, tak opeře uškodil, když rozvláčně nechává vysvětlovat Dalilu, že je zrádkyně. I milostný duet hlavních protagonistů nezaujal ničím než skvělým provedením. Hudba je zde služkou děje a s tím nic neudělá ani sebelepší pěvec.

Dějství třetí obsahuje dva obrazy – Samsona oslepeného a ostříhaného v kamenném kruhu a Samsona na slavnosti Filištínských. Ten první je zajímavý vizuálně, druhý hudebně. Opět obsahuje sborová čísla a opět nezbývá než pogratulovat sbormistrovi.

Pokud by se na podobnou úroveň, na jaké je nyní sbor, dostal i orchestr Národního divadla, vytrhlo by to velký trn z paty celému opernímu publiku. Pravda, orchestr nepředvedl jeden ze svých nejhorších výkonů, ale přesto zůstal pod taktovkou Olivera Dohnányiho poměrně chladný. Z průměrnosti ho v posledních letech dostal snad pouze John Fiore a Jiří Bělohlávek (Řecké pašije považuji za letošní nejlepší operní inscenaci ND, bohužel jsem neviděl La clemeza di Tito).

Zážitek ze Samsona a Dalily je ale bezesporu pozitivní. Scéna je minimalistická (autor je Jozef Ciller) a hudební výkony sólistů a sboru vyváží nevyváženost Saint-Saënsovy předlohy, ve které by možná neuškodily razantnější škrty.

Dalilu také v Národním zpívá světová operní hvězda Galia Ibragimova, která na první premiéře zcela okouzlila pražské publikum.

Reklama