Reklama

Přichází jako sekundový záblesk. Následuje špatný pocit a nevysvětlitelná obava. Jestliže je umíte zachytit, patříte k těm šťastnějším.

Znáte to?

Slova typu Já ti nevím, ale nejraději bych, nevím proč, nikam nejela. Mám z toho blbej pocit,“ jste už určitě nejednou vyslovili. Jen každý v té chvíli reagujeme jinak. Někdo poslechne a možná něco změní. Jiný si řekne „kravina“ a jeho dost pravděpodobná příští reakce bude něco jako „Do háje, já to věděl!“ 

„Blbej pocit“ - často je velmi skutečný

vPřichází to buď v podobě sekundového záblesku nějaké situace, nebo jen v podobě neopodstatněného a na první pohled iracionálního pocitu nebezpečí. „Blbej pocit“.

Potom, a to je hodně časté, jsou to sny.

My jsme o nich hodně hovořili a některé z vás umí již ty „předvídací“ oddělit od jiných.

Osobně to mám tak, že pokud se jedná o takový sen – neprožívám ho s emocemi jako ty normální. V těchto jsem jen jako divák.

Většinou se dívám shora a nic, i když se tam děje cokoli, nic necítím.

Jen se dívám.

Naposledy s etiopským letadlem. A není to jen tohle (Ta Etiopie mě snad pronásleduje).  

Občas, hlavně zkraje, mě to strašně děsilo, zvlášť když šlo o násilí.

Ráda bych vám během příštího týdne něco z toho svěřila, pokud vás to bude zajímat.

Holt – nemusíme všemu rozumět, ale je dobré se s tím naučit pracovat.

Jak reagovat?

A kde se to vlastně bere?

To kdybychom věděli… ale nevíme. Nezbývá nic jiného než se domnívat.

  • Ti, kteří už párkrát svoji, říkejme tomu zatím, intuici poslechli a odvrátili nějakou hrozbu, budou jistě s výkladem dál.
  • Ten, kdo je expert na vyhnání takové emoce do šuplíku s nápisem „To nic nebude“ a později nezkoumá, zda nebyl pocit oprávněný, se tím patrně ani nebude zabývat.
  • Ti, kdo neposlechli a později litovali, už jsou opatrnější.
  • A jsou i ti, které už to ani nepřekvapuje. Jsou pozorní, žijí s TÍM a mají pro to i vlastní pojmenování. Jedna moje kamarádka tomu říká zrcátko, jiná brčko, moje dcera říká „za zdí“… Já tomu říkám „kukátko“. Někam jsem se koukla.

Budoucnost není neměnná

Vycházejme třeba z toho, že osud člověka není striktně a detailně nalajnován. Patrně existují jen základní pilíře osudu každého z nás. Karma.

Mezi oněmi pilíři se ale lze pohybovat na základě našeho vlastního přístupu k realitě, která má evidentně mnoho možností.

To, co je dopředu určeno, budou zřejmě alternativy budoucích událostí. A těch je spousta. Přesto TAM někde jsou všechny.

fTo, jak se zachováme v danou chvíli, je podle všeho moment, kdy vyhazujeme výhybku k nějaké cílové realitě. Sami. Žádný osud.

Pak následuje sled událostí, které jsme si svobodně vybrali. Taky jsme mohli jít úplně jinudy, a tam by bylo něco úplně jiného…

Ono by bylo moc jednoduché sedět na zadku s vědomím, že všechno je stejně dopředu dané, takže není potřeba se o nic snažit.

Stát na místě a pasivně brát jen to, co už znám nebo co se mi předkládá, umí každý. Učit se sám od sebe a postupovat už vyžaduje vlastní píli.

Vize, nebo řekněme předtucha či špatný pocit není výsadou jen slepých proroků a nevidomých Bulharek či jiných vyvolených.

Je to vlastnost podvědomí každého z nás. Žádná velká mystika v tom není.

Stačí se jen soustředit na sebe sama.

Když otočíme svoji pozornost k vlastní duši, když se naučíme poznávat a komunikovat se sebou, pochopíme lépe i druhé. Lépe se budeme orientovat v tom, co je kolem nás.

Méně pak budeme říkat „To není možný!“, protože víme s odpuštěním kulové, co je a co není možné.

Hranice jsou vždycky tam, kam si je položíme nebo necháme položit. A otázka schopností lidského podvědomí má své hranice zřejmě mnohem dál, než myslíme. Tak si je netvořme, protože tím omezujeme svůj vlastní prostor a možnosti.

A kolem těchto zvláštních schopností nás samých se točí naše dnešní  téma dne s názvem „Předtuchy a vize budoucnosti“.

Moc ráda si s vámi budu celý den o tom povídat a také se těším na vaše vlastní zkušenosti a příběhy na redakce@zena-in.cz