Jako školák jsem nosila hodně oblečení poděděné po starší
sestřenici.
Už tenkrát jsem měla svoje oblíbené hadříky, které jsem
nosila stále dokolečka, a pak takové, ve kterých jsem se necítila
dobře.
Především to byly sukně po sestřenici, protože byly kupovány
"v lepších" obchodech, byly sice krásné, ale vymykaly se standardu.
To mně více vyhovovaly sukně obyčejné, nevyčnívající z davu.

Spolužačky na základce mě trápily posmíváním, že mám velký zadek, a já trpěla strašnými komplexy, i když dnes už vím, že postavu jsem měla super, to akorát spolužačky byly příliš hubené, a proto ty zadky taky neměly.
Svůj zadek jsem nosila schovaný v plandavých
džínách a super dlouhých flanelkách, čím delších, tím lepších.

Na střední mi to vydrželo taky, celé ty roky jsem štíhlé tělo  nosila
schované pod vlajícími oděvy.

Po škole proběhla svatba, těhotenství, porod.
Po porodu jsem se vrátila na téměř původní váhu, ale samozřejmě
postava už není, co bývala...
Ale i tak si myslím, že ujde, tak nosím slušivé oblečení, škoda jen těch sukní a splývavých šatů, co jsem neobnosila tenkrát...
Dnes už nejsou v módě a čas nevrátím.

A když tak pozoruji, co si některé "dámy" při své nadváze dovolí na
sebe vzít, tak jen kroutím hlavou, protože ve mně komplex z postavy
stále zůstal a jen tak něco si zase na sebe nevezmu.
Je to o odvaze...

linde


Milá linde,
váš příspěvěk se spíše týká mého článku "Co bych si na sebe nikdy nevzala", ale děkuji za oslí můstek k odklonění tématu.
Předsudky se přece týkají i oblečení, tak proč si o tom nepopovídat.
Reklama