Děkujeme za krásný poetický příspěvek s fotografiemi od čtenářky s nickem Nestyda

Předdušičková…

Když vítr shodí poslední lístek z trnitého keře, lze pod ním najít ulitu vedle ulity, jsou prázdné, jsou křehké. Skořápky, které značí, že tu kdysi po slizké stopě lezl šnek neboli hlemýžď. Šnečí domečky jsou jako náhrobky položené přesně tam, kde navěky odpočívají hlemýždí hermafrodité. V suchém spadaném listí jsou neudržované hrobečky, jeden vedle druhého, hrobečky, ke kterým šneci lezou ne vzpomínat, ale zase jenom umírat. Snad náhoda, snad příjemný stín a vlhko je „žene“ pod pichlavé větve, kam bez úhony dostane se jenom hmyz, jež rozkládající se obsah ulity do jediného kousku spotřebuje. Již žádné pevné vápenaté zátky netřeba, nyní je vchod otevřen pro všechny, kteří mají chuť hodovat. Dolijte šípkového vína a masové jednohubky zajídejte trpkými trnkami, jejichž šedavý závoj skrývá tmavou modř.

kostel

Cesta do kopce je strmá, osázená javory, břízami, tújemi, a tu a tam se krčí šípek s plody, které přešly prvním mrazíkem, změkly a jejich dužina zesládla. Na osikách se třesou žluté lístky a v posledních slunečních paprscích odrážejí tzv. prasátka do okolí. Kos prolétne nízko nad zemí, než hlasitě přistane v měkkém listoví. Strakapoud nad hlavou jen tak opatrně zadrnčí do kůry, vědom si toho, že již není chráněn hustou korunou a tudíž je snadné jej odhalit, ačkoli se bravurně uhýbá za větve a větévky. Zradí ho ta jeho sytě rudá zadnice.

Podél cesty zvou k posezení jednoduché lavičky, jichž využívají převážně starší spoluobčané ke kratičkému odpočinku a jejichž nohy využívají psí společníci ku předávání si vzájemně šifrovaných zpráv.

Na kopci se mezi stromy rozprostírá nekropole, jíž vévodí světle natřená kaple s červenými detaily, které chybí zvon. Jenže tu každý přehlédne, té třeba jen na smuteční obřady. Každý si jde k místu, či místům, kde náhrobky žalují jména jejich příbuzných a předků. Samozřejmě, i mezi hroby jsme jenom lidé. Jakmile oprášíme náhrobní kameny, v lucerničkách se nám za vlídného počasí podaří rozžát svíce a poklábosíme s pomalu mizejícími kamennými výrazy z fotek na náhrobcích, vykročíme ne rovnou k východu, ale pěkně nekropoli obejdeme, abychom zjistili, kdo přibyl a jak je o jeho poslední ubikaci postaráno. Zhodnotíme, tu a tam se zastavíme, tady se podivíme „tak tenhle už je taky v pánu, jo?“, támhle se o navršenou zeminu málem přerazíme, jak se snažíme přečíst dobou vyšisované jméno z kdysi dávna.

náhrobek

A v tichu a přibývajícím příšeří si vzpomeneme na jaro, kdy les kolem byl plný ptačího zpěvu a mezi stromy se tlačily sluneční prstíčky, aby pošimraly naši zakaboněnou tvář, když jsme se tak náhle ocitli na místě jakéhosi posledního odpočinku. Snad jenom ta vůně afrikánů a tlejícího listí zůstává stále stejná, dokud ji nepřikryje sníh a neposkytne tak nebožtíkům bílou duchnu, pod kterou se ještě více skrčí. Nad jejich hlavou se mihotá oranžové světýlko ukryté v rudém plášti s černou čepičkou. Vedle je věnec z chvojí, šišek, slaměnek a umělých doplňků se stuhou nesoucí všeobecné „vzpomínáme“.

V dusivém šeru, které nabírá na síle, vnímáme bohaté keříky růžových, oranžových, fialových, bílých a žlutých chryzantém. Ticho nás naplní klidem, pomalu se vytrácí i vzrušení, které se tady nabízí, kráčíme mezi hroby. Padá tma a město umrlců ožívá, ohňové pochodně vrhají stíny, náhrobky tančí, z fotek se šklebí ještě před chvilkou přívětivé obličeje a jakoby ze smuteční síně vychází táhlý sborový zpěv za doprovodu varhan. To naše fantazie s námi cvičí, kde by se tam vzaly varhany.

Je po klidu a je nejvyšší čas opustit hřbitov železnými vraty, které zaskřípou na brzkou shledanou. Není radno přemýšlet, jak to rozloučení brát, je lépe utíkat z kopce dolů po silnici, kterou lemují javory, břízy a tu a tam i túje, kde můžeme tušit šípkové keře s plody, jejichž chuť zesládla díky prvnímu mrazíku. I v té stávající tmě lze postřehnout tzv. prasátko vržené roztřeseným žlutým osikovým listem.

Nestyda

 

Napíšete nám také o tom, jaké pocity ve vás vyvolávají Dušičky? Jsou jenom smutné a pochmurné? Nebo se na ně dokážete podívat s nadhledem? Chystáte se na Dušičky, nebo byste je nejraději zrušily? Udržujete hrob celoročně, nebo jenom o Dušičkách? Setkáváte se v době Dušiček s příbuznými? Jezdíte na hrob daleko, nebo ho máte v místě svého bydliště? Je vám svátek zemřelých milý, nebo vás spíš děsí?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

Reklama