Všichni z nás, kteří mají rodinu a děti, musí občas řešit nějaké rodinné problémy. Ty by se však neměly tahat na pracoviště, a už vůbec ne na cestu za volantem. A když se k tomu ještě přidá alkohol... Ano, i takoví řidiči jezdí po našich cestách, a ještě k tomu profesionální.

To bude skvělé cestování, uvidíš

řidič

Bylo velikonoční pondělí a já jsem se v podvečer vracela od rodičů zpátky do Prahy. Manžel s dětmi jeli až v úterý, tak mě hodili jen do Brna, a odtud už jsem jela do Prahy autobusem.

„Mami, uvidíš, jak je to super, pustíš si tam film, nabízí ke čtení různé časopisy, dostaneš pití, kávu, fakt skvělé cestování,“ popisovala mi dcera průběh cestování jisté autobusové společnosti, se kterou jezdí pravidelně.

Pro někoho, kdo jezdí běžně, asi nic nového pod sluncem, já jsem autobusem nejela už hodně dlouho, tak jsem se fakt těšila. Hlavně i na to, že nemusím být ve střehu jako za volantem, ale můžu si po cestě i zdřímnout, protože předchozí velikonoční neděle byla opravdu veselá.
To jsem ale ještě netušila, že nejenže nezamhouřím oko, ale krom hádky s řidičem budu ve střehu stokrát víc, než kdybych řídila sama.

Do prčic, chytni už ten volant!

Autobus už byl přistaven na stanovišti. Kdy otevřel řidič zavazadlový prostor autobusu, to jsem nepostřehla, protože se zase někam vypařil. Zavazadla jsme si tam tedy dávali společně s ostatními cestujícími sami. Nemám ráda, když je prostor otevřený bez toho, aby ho někdo hlídal. Na autobusovém nádraží se pohybovaly různé prapodivné existence, tak jsem si u toho svého zavazadla radši postála až těsně do odjezdu. Řidič pořád nikde.

Pět minut před odjezdem se objevil, takový mladý frajírek, houkl na mě, co tam stojím, ať si jdu rychle sednout, práskl zavazadlovým prostorem, stevardka mi řekla, které mám místo, a jelo se.

Měla jsem sedadlo číslo 3. V autobuse snad to úplně nejhorší, něco jako sedadlo spolujezdce v automobilu, hovorově řečeno: sedadlo smrti. Zato jsem měla dobrý výhled na řidiče.

Stevardka nás huhlavým hlasem přivítala na palubě autobusu, řekla, co všechno můžeme a nemůžeme, a popřála nám šťastnou cestu. I když jsem seděla vepředu, rozuměla jsem jí až to: Šťastnou cestu.
Řidič, sotva dosedl, tak si dal do uší telefonní sluchátka a celou cestu, celé dvě hodiny z Brna do Prahy řešil manželskou hádku. Ale jak! Máchal rukama, rozčiloval se, volantu se dotýkal jen lokty, a to když na něj ulehl, jakože bouchl hlavou o volant, jak je z té svojí „staré“ už na prášky.
Silnice byla naštěstí suchá, kamiony nejezdily a provoz byl celkem poklidný, když jsme předjížděli nějakou „prcprc káru“, tak řidič jen ledabyle šťouchl loktem do volantu. Neumím si představit, kdyby sněžilo nebo byla mokrá vozovka, ale i tak jsem měla nervy na prasknutí, že nás ten magor vybourá. Absolutně se nevěnoval řízení, zato jsme na prvních sedadlech všichni věděli, proč byla jeho žena s dětmi na Velikonoce u maminky, proč on si našel milenku a zase ji opustil, o jaký majetek se budou soudit, jaká je tchyně kráva a řadu dalších soukromých záležitostí.

Když v hovoru proběhlo něco, s čím zásadně nesouhlasil, zvedl ruce nad hlavu a láteřil. Za cestu to udělal několikrát.

Přemýšlela jsem, jak sestavit větu a důrazně ho požádat, ať se věnuje řízení, nebo nás vybourá. Jenže řidič byl tak rozlícený, že mě mohl taky vysadit, a co já na dálnici?
Zhruba polovinu cesty jsem ho hypnotizovala, ať už konečně chytne volant do ruky!

Pak se však stalo něco, co už mě přimělo zareagovat.
Stevardka, která byla celou cestu zašitá někde vzadu, se objevila vepředu vedle řidiče, a ten jí povídá: „Přines mi dvojité kafe, nebo se z toho pos…, dal jsem si panáka, potřebuju se probrat.“
„Vy jste si dal před cestou panáka?“
nahnula jsem se dopředu.
„Já jsem nic takového neříkal, a co posloucháte, co si tady povídám, co je vám do toho, starejte se o sebe!“ zareagoval vztekle řidič.
„Právě že starám. Ráda bych dorazila domů v pořádku, pořád taky čekám, kdy konečně chytnete ten volant do ruky.“
„Starejte se o sebe! Jedete? Jedete! Tak držte hubu, nebo Vás vysadím na dálnici a můžete jít pěšky,“
zareagoval zase řidič.
To už se mě ale zastal i pán, sedící přímo za řidičem, a dva mladí lidé sedící za ním, kterým už také očividně cukaly nervy.
Jenže řidič na nás zase vyjel:
„Takové cestující mám nejradši. Rýpat  umí každý, ale jezděte si sami ve svátky. Místo toho, abych seděl doma s rodinou, tak tady trčím na dálnici.“
Neudržela jsem se: „No, jak jsme tady měli možnost slyšet, tak ta rodina o vás až tak nestojí.“
A to už jsem myslela, že mi jednu ubalí, a já opravdu půjdu po dálnici pěšky.
Nezbývalo než to s ním nějak v klidu „dojet“.

Ale ani po naší hádce se frajer volantu nechytl a dál řešil rodinné rozbroje s rukama nad hlavou.

Ti lidi smrdí!

Konečně se objevila na obzoru Praha! Stevardka šla posbírat telefonní sluchátka. Když se vracela dopředu, nasadila celé té šílené cestě korunu. Obrátila se směrem k řidiči a povídá:
„Tam vzadu je pěkná kosa, ale aspoň tam ti lidi nesmrdí tak jak tady vepředu.“

Já ti dám smrad, no počkej! Podle dopravního spoje jsem si zjistila jména obou našich průvodců a řeším to na ředitelství této dopravní společnosti.
Myslím, že tito dva jim narušují nejen dobrou pověst, ale pan řidič svým nezodpovědným chováním ještě ohrožuje i životy cestujících.
A kdybych zase někdy jela autobusem, já mám život ráda…

Přečtěte si také:

Reklama