Cestování

Přechod ostrova na Sumatře


Tak k tomu bloudění: tento zážitek budu svému partnerovi připomínat ještě dlouho. Na Sumatře je obří jezero jménem Toba, je největší v jihovýchodní Asii a na tom jezeře je ostrov Samosir (s pevninou je sice spojen, ale pro jeho tvar se mu říká ostrov). Dále pokračuje zápis z mého deníku.


Michal naplánoval přechod ostrova, a tak se ptáme majitele hotýlku na podrobnosti a jestli se to dá zvládnout. Podle Lonely Planet  (anglicky psaný průvodce) má cesta trvat asi pět hodin. Majitel to potvrzuje, i když trochu váhá a sděluje nám, že normální lidé vyrážejí kolem sedmé ráno (právě odbyla desátá). Máme si prý vzít pevné boty (byli jsme stále ještě v sandálech), neb cesta je špatná. Trochu nás sice zaráží, že v LP mají přechod rozvržen na dva dny, nicméně nasedáme na minibus z Ambarity do Pengururanu.  

A před jedenáctou vystupujeme na druhé straně ostrova. Řidič se nás snaží obrat. Cena měla být 5 000 Rp/os. (což nám sdělili spolucestující), ale řidič nám do očí řekne 15 000 Rp. Podávám mu desetitisícovku a on ne, že je to patnáct. Na mnou sestavenou větu v indonéštině o pravé ceně mávne rukou, vezme desítku a odjede. Dost nám to zkazilo náladu. Vyrážíme do kopce k jezeru Sidihoni a chytá se nás malý brýlatý mužíček, mluvící trochu anglicky, půjde prý s námi, protože tam nahoře bydlí. Po chvíli se ho zbavujeme, přeci jen byl trochu zvláštní. Míjíme krásné batacké domky, sluníčko praží, cesta vypadá jak v českých lesích, všude samé borovice.       

Danau Sidihoni je malé jezírko, u kterého se koupou vodní buvoli. Kousek za jezerem potkáváme Maďary, se kterými jsme se již setkali v Berastagi, prý jdou 5 hodin z jakéhosi Guest Housu. To nás trochu znepokojuje. Místní obyvatelé nám tvrdí, že do Ambarity je to 5 hodin. To bylo ve 13:15 hod. Cesta pořád stoupá, procházíme vesničkami, kde na nás děti pokřikují: "Give me money". Trochu nám to zkazilo ten krásný dojem z přírody kolem nás. Štve nás to a o tomto ostrově začínáme mít dost špatné mínění.

Kolem 16:30 hod. začínáme být trochu nervózní. Ptáme se na Ambaritu a je to prý 20 km, ale směrem do Tomoku (vesnička cca 8 km vzdálená od našeho hotelu), a tak 5-7 hodin chůze. Nějací vesničané nám nabídli nocleh, ale po pravdě, na tomto velmi zvláštním místě už nikomu nevěříme. A pak v hotelu by asi měli trochu strach.       

V 19:00 už je v těchto končinách tma jako v pytli, a tak výrazně přidáváme do kroku, i když nohy už nás, po více než dvacetikilometrovém pochodu pekelně bolí. Zatím je světlo, ale co pak? Hned za vesnicí je les a cesta se zhoršuje. Moc se nám to nelíbí a oba si tajně přiznáváme, že jsme to asi přehnali. Vody už moc nemáme a zásoby sušenek se ztenčily na nulu.       

Kolem šesté přicházíme na křižovatku cest. Značené nejsou, a tak se vydáváme na východ. Podél cesty se táhne elektrické vedení. Místy zpřetrhané, sloupy poničené, a čím víc se vzdalujeme od vesnice, tím hůř na tom vedení je. Pomalu se smráká a z lesa se ozývá podivný šramot. Ufff, jsou to jen pasoucí se vodní buvoli. Cesta se klikatí, jdeme celkem rychle a po nějaké době potkáváme motorku. Kluci na ní nám sdělují, že do Tomoku jsou to 2 hodiny. Najednou se v zatáčce objeví výhled na jezero a nám se o poznání uleví. Poznáváme výběžek, kde je Tuku-tuk a za chvilku míjíme i první domky v další vesničce a také patník s jedenáctkou u nápisu Tomok.       

Cesta je kamenitá a špatná, ještěže jsme nevyrazili v sandálech, a před vyčerpáním nás drží vidina misky teplé rýže (nebo alespoň studené). Jdeme z prudkého kopce, potkáváme děti i ženy, které jdou ke studánce pro vodu. Domky se rozsvěcují a my přestáváme vidět na cestu. Konečně jsme, klopýtajíce, sešli z kopce dolů.      

Do Tomoku jsme dorazili ve 20:30 totálně znavení, po devíti a půl hodinách chůze.  U vysněné misky smažených nudlí a rýže v malém warungu (místní restaurace) Míša počítá, že jsme ušli kolem 43 km, což je naprostá šílenost. A to nás čeká ještě 8 km do Ambarity.       
Jde se nám ztěžka, ale co naplat. Naštěstí kolem nás jede autobus a tak znaveni dojíždíme alespoň poslední část cesty místní MHD.       

Bilance: 3 puchýře a odřené paty u Míši, namožené svaly a zkonstatování, že jsme to dneska fakt přepískli.

Zdravím všechny a přeji co nejvíc pěkných zážitků na cestách!

paviocko


Milé(á) paviocko, trochu jsem váš příspěvek zkrátila a uvedla jen příběh z cesty. Hned bych jela s vámi. I za cenu těch puchýřů. Tady v kanceláři je tma a nevlídno.
Příjemné cestování v novém roce!

Dnes s heslem: Cizí neštěstí potěší!
Jak snášíte noční cestování?
Je někdo ve vašem okolí větší zmatkař, s kým proto nerada cestujete?
Ztratilo se vám něco nebo jste zapomněla před cestou cosi vyzvednout, zaplatit, odnést, vypnout?

Jak prožíváte cestovní horečku a která byla ta pravá horečková?
Zmatkujete před cestou a jste nerozhodná?
Bloudíte v cizích zemích?
Máte nějaké kuriózní zážitky?
Byla jste teď na dovolené a prožila pořádnou cestovní horečku? Ne? Posledně byla horší?
Napište nám o tom.

Cestujete do exotických zemí za dobrodružstvím a za exotickými chorobami?
Kde jste byla na poslední dovolené? Jezdíte na dovolenou na stejné místo?

Jste konzervativní a manžel vás nutí do dobrodružství nebo je to naopak?
Jste pro adrenalin na doraz?

   
04.01.2006 - Zahraničí - autor: Markéta Breníková

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Šupitopresto [*]

    skvělý humoristický cestopis

    superkarma: 0 04.01.2006, 22:46:23
  2. avatar
    [2] Křeček [*]

    superkarma: 0 04.01.2006, 15:08:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme