Evropská morálka nás učí, že žena má být věrná svému muži a muž své ženě. Pravda, mužům bývala nevěra obvykle odpouštěna snáz než ženám. Ale aby byla nejen tolerována, ale přímo požadována? Kdo to kdy slyšel? A přece tomu tak v jedné epoše evropských dějin bylo.

První trubadúr
Vévoda Guillaume neboli Vilém IX. z Akvitánie byl současníkem filosofa Abélarda, kterého pro lásku ke krásné Heloise vykleštili. Jeho osud však nebyl zdaleka tak chmurný. Prohlašoval, že každý statečný muž musí toužit po všech ženách, a tato svá slova rád uváděl ve skutek. Když se po dlouhém váhání vypravil na křížovou výpravu do Svaté země, provázelo ho celé hejno kurtizán a podle historika Geoffroye de Vigeois přispěly nezřízené sexuální radovánky tohoto muže k neúspěchu výpravy. Guillaume samozřejmě nebyl prvním vášnivým milovníkem, ale je považován za prvního, který svou touhu promítl do trubadúrských písní, z nichž se nám naneštěstí zachovaly jen zlomky.

Dvorská láska
Guillaume brzy nalezl následovníky nejen ve svém milostném životě, ale především ve formě jeho vyjádření. Mezi nejslavnější patřili melancholik Jaufré Rudel a bouřlivák Bernart de Vantadour. Tito trubadúři, severněji nazývaní též minnesängeři, položili základy kultuře dvorské poezie a lásky. Pravý ctný rytíř si od té doby musel zvolit dámu svého srdce a usilovat o její přízeň v nejrůznějších kláních. To, jestli byl ženatý, nebylo podstatné. Milovat vlastní ženu bylo považováno za zastaralé. Vyvolená dáma samozřejmě měla rytíři projevovat svou náklonnost - udělit mu v zástavu pentli či závoj, pečovat o něj, když byl zraněn - mohla ho ovšem také odmítnout, nepřipadal-li jí dostatečně statečný a ušlechtilý.

Patronka tajné lásky
Tato dvorská láska jen málokdy zůstávala čistě platonickou - rytíři a trubadúři usilovali o to dobýt nejen srdce svých vyvolených dam. Dokonce dámám byla v této době jistá sexuální volnost tolerována - samozřejmě těm výše postaveným. Vše muselo být diskrétní a patřičně zaobaleno do slov o lásce. Patronkami těchto mileneckých záletů se přitom stávaly nejrůznější světice, mezi nimiž vedoucí postavení zaujímala Matka Boží. Čas od času se sice vyskytli i moralisté, kteří tyto volné mravy kritizovali, ale vzhledem k tomu, že dvorská zábava kvetla i mezi vysokým klérem, bývali málokdy vyslyšeni.

Imaginární dáma
V pozdním středověku se rytířství začalo stávat výnosným řemeslem. Leckterý potulný rytíř už v kláních neusiloval o to, získat si lásku a posléze i tělo ctné panny, stačilo mu, když obdržel příslušnou finanční odměnu. Za tu si mohl snáze a rychleji koupit přízeň kdejaké pohledné děvečky, která byla méně upejpavá. Ale protože rytíř musel mít dámu svého srdce, stalo se zvykem bojovat pro imaginární krásku. Jacques de Lalaing, který patřil k přeborníkům mezi potulnými rytíři, nechal na ostrově Saone vybudovat pavilon, v němž stálo socha plačící neznámé dámy. Jí mohli sloužit všichni ti, kteří se nechtěli obtěžovat s dámami skutečnými.

Zvykem této doby bylo také zakládat nejrůznější rytířské řády, které měly bránit čest a půvab žen. Se ženami samými obvykle neměly nic společného - byly to spíše jakési mužské kluby, v nichž muži oslavovali své milostné úspěchy. Svou vyumělkovaností ovšem byly předzvěstí úpadku doby, v níž nevěra byla otázkou cti a tajné milostné pletky probíhaly pod patronací Panny Marie.

Myslíte si, že je nevěra špatná? Nebo že je přirozená? Má být nevěra tolerována? Jenom mužům nebo i ženám? Tolerovala byste Vy nevěru? Byla jste někdy nevěrná? Chtěla byste žít v době trubadúrů jako vysoce postavená šlechtična?

Reklama