V jedné malé vesnici na samém konci žily vedle sebe dvě rodiny. Loudalovi a Hanouskovi. Každá rodina měla svůj domek se zahradou, kde si společně hrály jejich děti. A jak to tak bývá, rodiny se skamarádily a všichni dohromady spolu trávili volné chvíle. Pomáhali si navzájem s hospodářstvím, maminky si nosily ochutnávat upečené buchty, tátové spolu spravovali auta. No prostě idylka.

Obě rodiny chovaly drobné zvířectvo. Táta Hanousků ještě navíc byl vášnivým chovatelem Českých strakáčů, králíků, se kterými jezdil po výstavách a vyhrával vždy přední místa. Byl na ně náležitě pyšný a rád se chlubil se svými úspěchy. Krmil je a staral se o ně sám, dokonce ani jeho manželka a děti se ke králíkárně nesměly bez jeho dovolení ani přiblížit.

Táta Loudalů byl myslivec, a tak Loudalovi měli loveckého psa. Byl to krásný na slovo poslušný ohař jménem Brit, který byl ale po většinu dne zavřený v kotci a dostal se ven, jen když mu někdo otevřel a šel se s ním provětrat po lese a po polích. Byl vděčný za každou procházku. S Britem chodily ven i děti, a tak se jednou stalo, že po návratu psovi špatně zavřeli branku.

Když se máma Loudalová vrátila v pátek odpoledne z práce domů a šla dát Britovi vodu, málem ji trefil šlak. V kotci na zemi ležel pomuchlaný, špinavý Český strakáč a Brit na něm vítězoslavně držel packu. Bylo jisté, že králíkovi už není pomoci. Taky bylo jisté komu patří, protože nikdo jiný ve vesnici takové výstavní ušáky nechoval.
Mámě Loudalové se už honily hlavou ty nejčernější myšlenky, že až na to soused přijde, skončí jejich kamarádství, děti spolu nebudou moci chodit ven a sousedi s nimi nadosmrti nepromluví. Byla ochotná udělat všechno pro to, aby se na Britovo válečné tažení nepřišlo. A protože byla doma zatím sama, schovala strakáče za kůlnu pod dřevo, nikomu nic neřekla a čekala, až padne tma a všichni půjdou spát. O půlnoci v pyžamu přelezla plot a chcíplého strakáče šupla Hanouskům do králíkárny.

Druhý den byla sobota, a tak si myslela, že si trochu po tom nočním dobrodružství přispí, ale v sedm hodin ráno už někdo zvonil. Šla otevřít a ve dveřích stojí soused Hanousek a za uši třímá v ruce toho strakáče, kterého ona v noci podstrčila do kotce. V tu chvíli si řekla, že se na všechno přišlo, takže musí s pravdou ven. Ale než se stačila nadechnout, soused vyhrkl: „Maruno, dějou se tady divný věci. Představ si, včera mi tady Ferda chcípnul, však víš, už byl starej, tak jsme ho s děckama zakopali na zahradě pod švestku. A dneska ráno jsem ho našel zase v králíkárně!“

Loudalová se zmohla jenom na to, že nevěřícně zakroutila hlavou a zamumlala: „To je fakt zvláštní.“
Trvalo rok, než se rodině i sousedům ke svému „činu“ při společné oslavě přiznala. Historkou se dodnes baví celá vesnice.

Alena Vašíčková, vítězka kategorie: příběhy ze života za měsíc září. Soutěže Příběh roku se můžete zúčastnit i vy! Čtěte ZDE.

Reklama