„Jsme stvořeni tak, že ženy se navzájem v monogamní společnosti podvědomě vnímají vždy jako konkurentky v potenciálním boji o muže, zatímco jindy „bojovní kohouti“, tedy muži, sami sebe jako konkurenty ve společnosti nevnímají skoro nikdy,“ říká Leo, otec dvou dospělých dcer a vysvětluje, proč tomu tak je.

„Jsme zvyklí totiž o dámy s nasazením sice bojovat, nicméně pouze v určitých chvílích a pouze do určitého okamžiku rozhodnutí oné dámy. Pak boj končí a nastupuje flám s kamarády.
Vzpomínám, jak zamlada jsme různě „bojovali“ o dívky na plesech či jiných akcích, ale ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto, si člověk nakonec s ulehčením, že vlastně nemusí přes celé město v třeskutém mrazu ve tři ráno někoho doprovázet, šel dát s ostatními, stejně neúspěšnými přáteli, panáčka.
Ženy naopak, jak jsem si všiml a všímám celý život, jsou schopny v takových bitvách mezi sebou pokračovat všemi prostředky až někdy do hořkých konců,“ popisuje své zkušenosti Leo.

ženy

Hořké konce přátelství řeší někdy už i dívky školou povinné, kdy se mezi dvě nejlepší kamarádky, které mezi sebou dělí všechna tajemství, přimíchá třetí. Model dva plus jedna mezi ženami zkrátka fungovat nemůže. „Vždycky je jedna navíc,“ svěřuje se s čerstvou zkušeností, kdy její sedmileté přátelství s Kiky prošlo první zatěžkávací zkouškou, dvanáctiletá Saša. „Když mám nějaký problém, s něčím si nevím rady, jdu první za svou nejlepší kamarádkou. Víme o sobě všechno.“

Jak vidí karamboly v přátelství mezi děvčaty psycholožka Dana Marková? „Děvčata jsou více emotivní. Někdy spíše obcházejí, než jednají přímo, kluci si dají pár pohlavků a je jasno to děvčata neumí. Navíc na sebe více žárlí, to známe i z dospělosti, z ženských kolektivů, ale pokud jsou upřímné a chtějí, dá se kamarádit i ve třech.“

Z mužského pohledu k tomu Leo dodává: „Muži nebývají tak závislí na těch druhých. Každý z nás mívá svůj vnitřní svět, který tak nějak vnitřně žijeme bez ohledu na okolí. Proto je vcelku jedno, jestli klábosím s jedním, třemi nebo deseti jinými přáteli. Prostě se sejdeme, popijeme a rozejdeme se každý do svého světa a své rodiny.
Nejsem si jist ale, že toto platí u žen - spíše jsem si všiml, že společnost pro mnohé ženy bývá spíše útočištěm a ne relaxací.“

Muži tedy vidí přátelství mezi ženami prakticky jako fatamorgánu, ale jsou i ženy samotné schopné kriticky zhodnotit úskalí ženského přátelství.

Proč je tak komplikované na rozdíl od toho mužského?

Třicetiletá Hanka o jedné zkušenosti od vedlejšího stolku v kavárně vypráví: „Seděla jsem v Makarské na „rivě“ a pila svoje vínko, vedle mě u stolu seděly 3 dámy středního věku, nemohla jsem neslyšet, co si povídají. Jedné zazvonil mobil, zvedla se a odešla kousek dál řešit svůj problém, ty dvě zbylé dámy se k sobě naklonily a kompletně zdrbly oblečení „oné telefonistky“, prý kupuje padělky a vydává je za originály. Když se vrátila, zvedla se další a odešla (myslím, že na toaletu). V ten okamžik jsem se dozvěděla, že ji podvádí muž, poté co se dáma z toalety vrátila, bavily se ty 3 velmi decentně dál. Nakonec se třetí zvedla a rozloučila s tím, že pospíchá do práce... odešla a zbylé dvě se shodly na tom, že pospíchala proto, aby jako uklízečka byla v práci první a stihla si ulít do skřínky nějaké ty čisticí prostředky.“

Tolik Hanka k problému dva plus jedna. A vlastně ve svém příběhu z chorvatského pobřeží vystihla, proč je v ženském přátelství vždy ta třetí trojskou kobylou a nemůže to tedy „ve třech“ v žádném případě dost dobře fungovat. Naopak „ve dvou“, když se jedna zvedne a jde na toaletu, ta druhá, když chce něco říct, musí počkat, až se její kamarádka vrátí. A většinou to zapomene.

Reklama