Možná mi poradíte, možná jen potvrdíte, co si myslím už dávno: Skutečné přátelství mezi mužem a ženou neexistuje!

Pracuji v téměř výlučně mužském kolektivu a nemůžu si stěžovat. Před půldruhým rokem jsem dodělala dálkově školu a nastoupila jsem v projekční kanceláři.

Před tím jsem pracovala jako elévka v oblastní redakci regionálního deníku, a když si na to vzpomenu, naskakují mi pupínky. V redakci nás bylo osm, z toho dva muži (i když o jednom by se dalo pochybovat) včetně šéfredaktora.

Ovšem ostatní skvadra stála za to. Sotva některá z nás vystrčila nos ze dveří, už jí ostatní zkoupaly od hlavy k patě. Klepy a pomluvy byly na denním pořádku. I když jsem celkem kamarádila se dvěmi kolegyněmi, šlo jen o přátelství nesahající za vrata redakce.

Možná je to jinde – v převážně ženském kolektivu – jiné, ale bylo to mé první zaměstnání...

V projekci je situace úplně jiná. Kolegové jsou skvělí. Je s nimi legrace, tu mě pozvou na oběd (kafe, panáka), jindy zas při pondělku donesou kytku nebo nějakou tu švestičku ze zahrádky... Taky mají své mouchy, ale hlavně se nepomlouvají a neintrikují.

Má to ale jeden háček. Sotva si s některým z nich začnu rozumět a třeba se tu a tam sejdeme i mimo pracovní dobu, hned poznám, že si od toho dotyčný slibuje víc. Já to přitom beru jako nevinné kamarádské schůzky.

Párkrát se stalo, že mi některý z kolegů, o kterém jsem si myslela, že jsme dobří kámoši, navrhl chození. Byli mezi nimi i dva ženáči... Když jsem odmítla, bylo po kamarádšoftu! Copak neexistuje čisté přátelství mezi mužem a ženou? Musí za tím být vždycky jen sex?

I když momentálně nemám kluka, žádného nehledám. Až to přijde, tak to přijde.

Nedávno mě jeden kolega pozval s partou do lesa na houby. Do té doby jsme spolu jen chodili na obědy, ale byla s ním náramná legrace. Má obrovský smysl pro humor – takový ten ironický – a mě jeho způsob komunikace děsně baví.

Když jsem ale v sobotu ráno dorazila na nádraží, stál tem jen on sám s batohem. Prý se dva kamarádí omluvili, na třetího čekáme.

Pavel pořád odbíhal stranou telefonovat, až přišel s tím, že i poslední „houbový“ parťák z nějakého důvodu – už nevím jakého – odřekl. Bylo mi to celkem fuk, protože jsem se těšila že vypadnu z města, a tak jsme vyrazili.

Výlet se vydařil, nasbírali jsme dva koše hub a dokonce se i vykoupali – zkrátka pohoda. Pak jsme se ještě stavili u nás v zahradní hospůdce a náramně se bavili.

Bohužel to dopadlo tak, že jsem Pavla pozvala k sobě domů. Něco jsme ještě popili, a pak jsme skončili v posteli...

Říkala jsem si, že o nic nejde, udělali jsme si hezkou chvilku a dál zůstaneme dobrými kamarády. Jenže Pavel se změnil. Začal se chovat majetnicky, a když jsem pak opakovaně odmítala jeho snahy o další schůzky v soukromí, naštval se a všechno v práci vytroubil.

Byla jsem hodně naštvaná, ale Pavel se i nadále choval před kolegy tak, jako že spolu chodíme. Podezřele často (denně) jsem ho potkávala cestou do práce, a tak jsme pro ostatní přicházeli spolu. Na oběd mazal v těsném závěsu a tvrdošíjně si sedal v restauraci k mému stolu. Vařil mi kávu, nosil kytky, ptal se jestli nechci něco donést z obchodu a práci opouštěl ve stejnou minutu...

A těch telefonátů a přemlouvání.

Už to skoro vypadalo, že snad budu muset z práce odejít. Nakonec se naštěstí urazil a já přišla o kamaráda.

Teď vypadá situace podobně. Pořád kolem mě brousí jeden architekt.

Taky to ze začátku vypadalo na hlubší přátelství. V době, kdy mě Pavel pronásledoval, jsem se mu se vším svěřovala a on měl tolik pochopení...

Ale včera, když jsme si šli po kuželkách ještě na chvíli sednout do vinárny, na mě v jednu chvíli čekal před toaletami. Vrhl se na mě a začal mě líbat, dokonce se mne pokoušel osahávat. Takže zase konečná...

Moje kamarádka tvrdí:
Přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Vždycky je jeden z nich „zaháčkovaný“ o trochu víc! Skuteční přátelé mohu být jen bývalí partneři, kteří už mají vztah či sex za sebou...

Markéta H., Mladá Boleslav

Reklama