S manželem se známe od gymnázia. V prváku jsme se nenáviděli, ve druháku jsme se s lehkým odporem tolerovali.

Třetí ročník jsme se našli a trávili spolu veškerý volný čas. Tehdy mi můj nynější manžel říkal, že bychom …třeba …spolu …, ale já jsem měla pocit, že naše přátelství by se vztahem jen zkazilo.

A ve čtvrťáku jsem se zaláskovala do někoho jiného.

 

Když se mi manželství po pěti letech rozpadlo, byl to on, kdo mi pomohl rok trvající rozvod přežít.

Přátelství se rozhodně nezkazilo, jen k němu přibyl ještě něco jiného.

Od té doby jsme spolu a on je skvělý táta našich společných i mých dětí, které vychoval odmalinka a jako vlastní.

Jsme spolu nějakých 13 let a nikdy jsem nelitovala.

Jsou chvíle, kdy bych ho něčím bacila (a on mne taky). Ale vždycky mám o koho se opřít, s kým se poradit, s kým skočit na pivo a s kým se pokusit (neúspěšně) nahodit zeď na chalupě. Společně jsme zvládli první vlnu puberty a čekáme další.

 

Zjišťujeme, že spolu stále rádi mluvíme i mlčíme.

Občas mezi našimi telefony prolítnou zprávy o lásce.

 

Ale asi nejdůležitější pro mne je, když mi muž řekne:

 

„Každý den se těším domů.“

A já vím, že je to pravda.

 

Všem přeji mnoho štěstí a lásky.

 

Jaku

 

 


Milá Jaku,
vaše slova mě jen utvrzují v přesvědčení, že láska "vypěstovaná" a vyšlechtěná z přátelství bývá ta nejtrvalejší.
Zamilovanost časem pomine, s tím asi nic nenaděláme, ale když nezůstané přátelství a vzájemná úcta, tak nezůstane nic.

 

 

 

 

 

 

Reklama