„Podle mě to mí blízcí trochu přehánějí a dělají z komára velblouda. Vadí jim, že jsem tvrdá a neústupná, a já taková asi opravdu jsem, ale nebudu se přeci omlouvat za to, že si stojím za tím, co říkám nebo dělám, ne?“ říká rozzlobeně Jitka.

„Byla jsem vychovaná v rodině, kde se věci vždy řešily rázně. Táta byl profesionální voják a máma pracovala u policie. Nikdo se se mnou tedy „nemazal“. Musela jsem být pokorná, pomáhat od raného dětství doma, místo na dovolené u moře jsme vždy jezdily spát pod skály pod širák, nehrála jsem si s panenkami, ale učila se vyrobit si prak, založit oheň nebo jsem hrála logické a společenské hry. Měla jsem zkrátka takovou klučičí výchovu,“ vzpomíná Jitka.
„Jasně, že mě to ovlivnilo, ale nemyslím si, že je na tom něco špatně. Sice narážím často, ale mrzí mě, že mě moji nejbližší tolik kritizují. Měli by mě mít rádi takovou, jaká jsem!“
Na otázky, zdali má Jitka stálého partnera nebo dobrou pracovní partu, odpovídá v obou případech negativně. Prý má ráda svůj klid a o vztah vlastně ani nestojí. V práci je individualistka.
„Moje nejbližší kamarádky už vědí, že bavit se se mnou o určitých tématech nemá cenu, stejně tak jsem vždy raději neutrální, tzv. Švýcarsko, jak mi říkají a nerada se přikláním na stranu někoho, když si nejsem stoprocentně jistá, zdali je v právu nebo znám všechna fakta.“
„Vnímám, jak se na sebe lidé v mém okolí dívají, když něco říkám a prosazuji například svůj názor, vím také, že se scházejí za mými zády, asi aby si bez stresu mohli říci vše, co chtějí. Já si ale myslím, že se často bojí znát jiný názor nebo se konfrontovat s nepříjemnostmi. Vlastně ani nevím, jestli mi taková přátelství spíše neberou energii a čas. Jsem solitér a jsem na to pyšná, tak proč se ohlížet...“

Také si přečtěte:

Reklama