měl přítel naší čtenářky s nickem Bleblemcy. Ačkoliv byl hajným varován, že doba, kdy mají divočáci mladé, není zrovna nejvhodnější na setkání, stalo se. Jak to celé dopadlo, to už se dočtete v tomto napínavém příspěvku

Dobrý den,   můj příběh se odehrál před lety na jaře někdy kolem velikonoc. Se svým přítelem Petrem jsem vyrazila na návštěvu k jeho strýci. Měl chalupu v lese a ten večer, co jsme dorazili, přišel na návštěvu místní hajný s manželkou a tak jsme všichni popíjeli pivko a hajný vyprávěl historky z lesa. Petr chtěl vždycky vidět živého divočáka a stěžoval si mu, že ačkoliv chodí do lesa často a potichu nikdy žádného neviděl. Hajný tvrdil, že v místním lese je jich plno, ale jestli se půjdeme zítra projít, ať raději žádného nepotkáme, protože jindy plaché bachyně mají teď mladé a brání je a divočák dokáže člověka i zabít. Pozná prý svoje dětičky podle kvičení a hlavně, když některé ze selat začne kvičet, považuje to okamžitě za důvod bránit ho před nebezpečím. Nejlepší je v takové chvíli vylézt na strom.

Druhý den dopoledne jsme se vydali do lesa na procházku. Petr opět básnil o tom, jak by chtěl potkat divočáky a já se za ním ploužila zelená jak sedma. To večerní popíjení mi nějak nesedlo a nebylo mi zrovna nejlíp. Najednou z křoví u cesty vyrazila srnka a Petr na ni okouzleně hleděl jak na milenku. Já spíš koukala na to, co srnka svým dupáním vzbudila.

Z listí hned ve vedlejším křoví vyskočila bachyně a za ní asi deset pruhovaných selat a přímo přes cestu se přehnali kolem nás. Já se snažila maskovat za větví a vypadat jako pařez, jen aby mě neviděli. Petr stál a byl štěstím bez sebe. Když bylo po všem, vylezla jsem opatrně z keře a obírala ze sebe listí, když vtom z místa odkud prasata vyběhla vykouklo ještě jedno malé zapomenuté prasátko.

Začalo chrochtat a vydalo se přímo k nám já začala okamžitě zdrhat a přítele jsem slovy: „ty vole, zdrháme“ také popohnala k útěku, protože jsem si vzpomněla, co včera říkal hajný. Cesta vedla do příkrého kopce a přítel mě brzy předběhl, protože já po té propité noci běžela jak živý mrtvý z filmu o zombie. Vyděšeně jsem se rozhlížela po okolních stromech a s hrůzou jsem zjišťovala, že v tomto lese není jediný strom s větvemi umístěnými blízko u země tak, abych na něj mohla vylézt. Šplhání do korun stromů nikdy nepatřilo k mým koníčkům. Naposledy jsem na stromě byla tak v deseti letech a sundat dolů mě museli pomocí žebříku. Od té doby se, ale značně zvětšilo moje pozadí a je dost těžké vytáhnout ho někam do výšky, díky asymetrickému rozložení tělesné svaloviny. 

Seleti jsme se evidentně zalíbili a za veselého pochrochtávání se vydalo za námi. Nakonec se nám podařilo ztratit se mu v lese. Já totálně vyděšená a na pokraji sil sípavě oddechovala a div jsem nevyplivla vlastní plíce. Petr se culil jak idiot a s naivitou dítěte se těšil z krásného vzrušujícího zážitku. Cestou domů jsme se vydali velkou oklikou, abychom obešli onen inkriminovaný prostor, kde číhala jistě rozběsněná bachyně a s pěnou u huby hledala toho, kdo jí ukradl její milované čuně.

Už jsme od toho místa byli dost daleko, když tu najednou z lesa opět vyběhlo ztracené prasátko a zase se vydalo rovnou k nám. Tentokrát už si tak vesele nechrochtalo, ale opuštěně kvičelo a volalo maminku. Opět jsme se tedy dali na úprk před malým prasátkem volajícím na nás maminku. Tentokrát už jsem nenechala nic náhodě a když se nám podařilo zmizet mu z dohledu, sebrala jsem pěknou pevnou větev a za hlasitého zpěvu písně Tři čuníci jsem s ní tloukla o stromy kolem cesty. Kravál to byl děsivý už jen z toho důvodu, že mám absolutní hudební hluch a můj zpěv dokonale vystihují slova mého bratra: „já myslel, že tě někdo bije a ty si zatím zpíváš.“

Tento nesnesitelný hluk vystrašil zvěř v okruhu několika kilometrů a šťastně jsme došli až do chaty. Já pak byla vyřvaná tedy vyzpívaná a ještě několik dní jsem nemohla skoro mluvit a hrůzou jsem se ještě dlouho budila ze spaní se studeným potem na čele. Naopak Petr se svým věčným optimismem dodnes vzpomíná, jak nás honilo divoké prase. A zvířata si nejspíš dodnes z generace na generaci předávají historku o jedné praštěné ženské co jim udělala v lese hodinový koncert, řvala hůř než tygr Bengálský a bubnovala u toho větví úplně mimo rytmus.

Přeji všem krásný den
Bleblemcy

Milá Bleblemcy, díky za pěknou příhodu. To naše sousedka na chalupě se nežinýrovala a takové prasátko klidně adoptovala. Zřejmě vidina příští pěčínky byla silnější než strach z rozzuřené bachyně

Text nebyl redakčně upraven

Reklama