Před nějakou dobou jsem pracovala v maličké firmě. Měla několik majitelů. Byli jsme skvělá parta, občas někdo někomu něco malého provedl. Těšila jsem se do práce každý den. Jeden z majitelů byl pěkný rošťák. Jednou mne potkal, jak scházím po chodníku směrem k firmě. Jel autem také do práce - dojel mne zezadu, přibrzdil a "protroubil" mě. Poskočila jsem mooc pěkně - možná i trošku popoběhla. Když jsem se otočila a viděla, že se řehtá v autě na celé kolo, div si čelo o volant nerozmlátí, vymyslela jsem bleskurychlou odvetu.

Jakmile se rozjel, rozběhla jsem se k zadnímu vchodu budovy, ve které jsme pracovali. Vyběhla jsem tři patra po zadním schodišti, proběhla chodbou a rychle jsem se zamkla zevnitř kanceláře. Pak stačilo proběhnout do jeho a číhat až přijde. Vždycky jsem byla v práci první - a on většinou druhý. Slyšela jsem kroky, cvaknutí klíčem, klika cvakla, dvéře letí, šéfík vchází do dveří. V tu chvíli přišel ten pravý okamžik na moje hlasité "Nazdar!".

Tak mistrně provedený výskok z místa s kufříkem v ruce, jsem snad v životě neviděla.

Od té doby změnilo jen to, že mě šéf už neděsil klaksonem, ale společně s kolegy jsme se zúčastnili ještě spousty rošťáren. (např. dostala jsem svůj první služební mobil - kolega mi ho uschoval v ledničce a pak mi ze svého volal - běhala jsem jak blázen po místnosti a nemohla ho najít... kolega to pak pěkně schytal...:))).

Moc ráda na tu dobu vzpomínám.
Přeji krásný den

Danulinka


Řekl bych, že tohle je přesně ten druh kolektivu šílenců, kde se chce uchytit každý cvok.:) Mně by se tam tedy určitě líbilo. Mobil v ledničce si píšu, to se bude hodit. Určitě!:)

Reklama