Bulvár

Pracovala jsem na zámořských lodích

Proč jsem tuto nesmírně moudrou, vyrovnanou, ale zároveň velmi veselou slečnu „naháněla“? Neznám nikoho, kdo by pracoval na zámořské lodi. Judita Fabiánová na pěti takových lodích žila dva a půl roku. A nebyla to v žádném případě jen procházka růžovým sadem. Ale teď už chápu ten Juditin zvláštní klid. Získala ho i díky specifickému světu plovoucích měst.

Rozhovor s Juditou  byl, mírně řečeno, chaotický. Věděla jsem, že odjíždí do zahraničí, jenže jsem spletla datum, a když  jsem ji náhodou potkala, ptala jsem se jí, co dělá v Praze, když už má být 3 týdny pryč. Vyvedla mne z omylu a já zajásala, že si v klidu popovídáme, ale Judita toho dne odjížděla na své rodné Slovensko, takže z rozhovoru opět sešlo. Vrátila se a rovnou si to zamířila na letiště. Po mnoha peripetiích se nám konečně podařilo najít společný čas. Ještě že existuje internet!

lod

Dnes je velká nabídka brigád v zahraničí, ale proč vás napadla zrovna zámořská loď?
Po skončení vysoké školy jsem nemohla najít pořádnou práci. Každý den jsem kupovala noviny s různými pracovními nabídkami, a tam jsem jednou natrefila na tuto možnost. Bylo mi 24 let, v podstatě jsem nikde „ve světě“ nebyla, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Napadlo mne, že by to mohla být dobrá životní zkušenost a také bych viděla kus světa. Tyto výletní lodě jezdí přímo v Karibiku, kdo by dokázal odolat?

Měla jste problémy s pracovním povolením? Jaké doklady byly nutné pro vycestování a práci?
Pracovní povolení a všechny doklady, které jsem potřebovala, zajistila agentura, která měla exkluzivní smlouvu se společností, pro kterou jsem pracovala. Dokonce mi zařídili i jednosměrnou letenku. Jediné, co jsem si musela vyřídit sama, byla námořní víza.

Cestovala jste sama? Na jak dlouho jste tam jela?
Cestovala jsem tam úplně sama. První pracovní smlouva byla na 8 měsíců, prodloužila jsem si ji nakonec ještě o další měsíc. A při každém odchodu z lodě jsem dostala nový kontrakt v rozmezí na dobu  6–10 měsíců. Jinak plavby byly týdenní.

Zkuste popsat začátky – přijetí, ubytování?
Hmmm... začátky byly fakt těžké. První dva týdny jsem myslela, že se sbalím a už se nikdy nevrátím. Ale naštěstí jsem potkala skvělé lidi, kteří mi pomohli toto období překlenout. Ubytovaní jsme byli po dvou v maličkých kajutách 3x5 metrů. K tomu jsme se spolubydlící měly společnou sprchu s vedlejší kabinou. Na starších lodích ale byly toalety a koupelna společné pro celou chodbu…
A přivítání? Konalo se tzv. Welcome on the board („Vítej na palubě“), ale  v podstatě jsem do toho byla hozená přímo po hlavě a musela se naučit rychle všechno sama.

lodByla nějaká nařízení, jak se chovat a kde se můžete pohybovat?
Dostali jsme jen velmi stručné informace. A navíc během týdne, kdy jsme museli projít různými tréninky a školeními, které se týkaly především bezpečnosti práce a pohybu na lodi. Na lodi není velký zájem o nováčky, takže jsem si opět zjišťovala všechno sama. Ale samozřejmě, co se týká prostor, bylo přesně vymezené, kudy a kde se může posádka pohybovat, používat jsme směli jen služební schody a výtahy.

Co náplň práce?
Nastoupila jsem jako servírka, obsluhovala jsem v různých částech lodě. Začínala jsem v důstojnické jídelně, pak přešla k pokojovému servisu a poslední 2 roky jsem pracovala v „Dinning roomu“, což je hlavní restaurační část lodi. S prací samotnou jsem nijak velké problémy neměla, spíš jsem si musela zvyknout na tempo, nošení těžkých talířů (někdy až 12–14 najednou). Bylo to těžká práce, především pro ženy, ale mě to bavilo.

Pracovala jste celý týden? Kolik hodin?
Na lodi se pracuje 7 dní v týdnu po dobu, na kterou je uzavřena pracovní smlouva. Takže, když se letíte podívat domů, máte vlastně 2 měsíce neplacené dovolené. Jinak v průměru jsem denně pracovala 8–10 hodin, podle potřeby i víc. Plavby jsou týdenní.

Jak jste vycházela s nadřízenými?
Mí nadřízení se střídali, záleželo na tom, na jaké lodi jsem byla a v které její části právě pracovala. Většinou to byli Indové, jejich mentalita je přece jen trochu jiná než naše, ale většinou jsem s nimi vycházela dobře. A hlavně my Evropanky jsme měly u nich docela dost „výhod“ :).

Odkud byli vaši kolegové? Odhadnete věkový průměr? 
Když jsem nastupovala, byl poměr pracovníků asi 60 % z Asie, 25 % z Evropy, 10 % Jižní Amerika, 5 % Severní Amerika, Afrika a Austrálie. Později přibylo více Asiatů a výrazně se zmenšil počet Evropanů. A výše věku? Bylo to různé, nejmladší měli 20 let, ti byli „hlídaní“, aby nekonzumovali alkohol (v Americe je povoleno pít alkohol až od  21 let). Našli se ale lidé, kterým bylo třeba 55. Troufnu si opravdu jen odhadnout – největší skupina lidí byla v rozmezí asi 22–35 let.

lod

A vztahy s kolegy?
Byli z různých zemí, rozdílných národností, musela jsem si zvyknout na každého. Ale většinou byli příjemní a ochotní pomoci. Na lodi jsme tvořili vlastně jednu velkou rodinu, takže jsem si tam našla mnoho kamarádů. S některými jsem stále v kontaktu, i když je to hlavně jen prostřednictvím e-mailu, přes Skype nebo Facebook.

Co volný čas?
Volno v pravém slova smyslu jsme neměli, ale samozřejmě když jsme nepracovali, zvlášť když se „jelo“ na  směny, mohli jsme v podstatě dělat, co jsme chtěli. Jednou, dvakrát do týdne jsme měli přibližně půl dne volna – většinou jsme šli na pláž, na nákupy, prošli jsme ostrovy, navštěvovali turisticky známá místa. Na lodi jsme samozřejmě měli vlastní jídelnu, bar, internet, posilovnu, pracovnu – prostě všechno, co každý mohl potřebovat.

Přejdu ke klientům. Jak se k vám chovali?
Klientela se postupně měnila, bohužel k horšímu (to byl i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla odejít). Společností, které pořádají okružní plavby a výlety po Karibiku, je několik desítek. Snaží se proto maximálně zvýšit obsazenost lodi na úkor snížení cen. Tento fakt se odrazil v našich příjmech, ale i v přístupu zákazníků k nám, pracovníkům. Většinou jsme měla bezproblémové hosty, ale občas se objevili takoví, kterých jsme měli plné zuby už po první večeři.

Stal se vám někdy nějaký „průšvih“?
Mně osobně ne, jsem člověk, který má to štěstí přirozeně se vyhýbat průšvihům, ale občas někdo ze zaměstnanců měl nějaký větší přestupek a za ten se „letělo“ domů na hodinu.

lod

Jak vlastně taková výletní loď vypadá?
Je to malé městečko. Kapacita se pohybuje od 1200 do 5600 osob, větší lodě jsou opravdu plovoucí města, kde najdete plně všechno... a myslím to doslovně.

Řekla jste, že ve volném času jste navštěvovala ostrovy a jednotlivé země, takže logická otázka – které to byly?
Byl to hlavně Karibik, vzpomenu jen některé – San Juan, Dominica, Barbados, St. Thomas, St. Marteen, Grand Turk, Aruba, Martinique, Grand Cayman, Antiqua, Panama, Costa Rica, Belize, Mexico… byla jsem i  na Bermudách, Bahamách. Mimo Karibské moře to byl  Boston a v Kanadě St. John a Halifax). Samozřejmě jsem si prohlédla domovské přístavy – například Miami, New York, Ft. Lauderdale, atd. Nejvíc se mi líbily Bermudy a zbožňovala jsem Barbados a St. Maarten.

(pozn.aut. - musím říct, že jen z těch „některých“ se mi točí hlava. Co teprve, kdyby Judita uvedla všechny!)

Byla jste na zajímavých místech, kam se jen tak někdo nedostane. Určitě jste si přivezla i něco hmatatelného, co by vám je připomínalo...
lod

Samozřejmě. Na každém ostrově jsem nakupovala maličkosti, hlavně magnetky, které má maminka připevněné na chladničce a všem známým ukazuje, kde všude jsem byla. :)  Ale kuriozitu jsem si žádnou nepřivezla, ne že bych zajímavé věci neobjevila, ale vždy jsem se bála, že to cestou rozbiju nebo mi to zabaví na letišti. Jednou už jsem málem vzala doutníky – pravé kubánské Havana, ale nakonec jsem se k tomu neodhodlala. Myslím, že by mi je celníci z USA zabavili, protože na věci dovážené z Kuby bylo a stále je embargo.

Kdybyste měla vše shrnout. Co vám tato práce dala?  Nestýskalo se vám po domově?
Celkově jsem byla spokojená. Zdokonalila jsem si angličtinu, naučila se tvrdě pracovat, našla si spoustu dobrých kamarádů a přátel. Jestli se mi stýskalo? Ze začátku mi domov chyběl, ale po čase si člověk zvykne natolik, že se mu domů jít nechce. To je vlastně největší problém lidí, kteří na lodi strávili několik let. Život tam je v podstatě bezstarostný, pokud si děláte svou práci, nikdo nad vámi nestojí, příliš vás nekontrolují. Užíváte si teplo, pláže, koktejly, svým způsobem jednoduchý život. I když jste po mnoho měsíců zavření v tom plovoucím monstru, máte pocit, že jste naprosto svobodní.

Ale určitě bych tento zážitek doporučila všem mladým, kteří chtějí vidět kus světa, zlepšit si znalost angličtiny, ale na druhé straně je chci upozornit, že je to úplně jiný svět, ze kterého se těm, kteří se do něj jednou dostanou a oblíbí si ho, těžko odchází. A ať si nikdo nemyslí, že se odtud vrátí bohatý, pouze jen o spoustu vzpomínek!

Myslíte, že to je konec rozhovoru? Tak to se mýlíte. Judita neprožila jen dva a půl roku těžké práce na výletních lodích,  které „brázdí“ mnohá moře.  Navštívila krásné ostrovy a země. Poznala mnoho zajímavých lidí. Jen to by jednomu člověku stačilo na celý život. Ale Juditě ne. Na svých cestách totiž otevřela další kapitolu svého života..

lod

A teď ta další kapitola – váš přítel.
No, tak to je story sama o sobě. Potkali jsme se na lodi, v době mého prvního kontraktu... A samozřejmě v baru :), to bylo totiž hlavní „stanoviště“ většiny zaměstnanců. Myslím, že tenkrát jsme ten „vztah“ oba brali tak „jakoby“. Byli jsme uvěznění v plovoucím městečku a nějak jsme se chtěli zabavit, abychom se necítili tak strašně opuštěně mezi tolika lidmi. Většina těchto (anebo takovýchto) vztahů fungovala právě jen na lodi. Páry chtěly pracovat spolu na jedné lodi a přitom měli mnozí z nich doma vlastní rodiny.

Jak dlouho jste spolu byli?
Poté, co jsme odešla z první lodi, jsem ho neviděla asi 3 roky.  Měli jsme na sebe kontakt, ale moc jsme se nestýkali. On s loděmi skončil před 3 roky, já více než před dvěma, ale oba víme, že se tam už nevrátíme, i když jsme tam prožili krásné chvíle a máme neuvěřitelné vzpomínky na celý život.

Takže vztah skončil.
Jak jsem říkala, neviděla jsem ho 3 roky, až donedávna… Nejdřív jsem navštívila já jeho, pak on mne a rozhodli jsme se, že to spolu zkusíme i na „pevnině“.

Judita je u svého drahého (jinak ho nenazve) v USA a čeká je nový život. Držím jim palce, aby i jako suchozemci měli krásný a pevný vztah. Děkuji jí za zajímavé vyprávění o plovoucích městech. Není brigáda jako brigáda, a ač Judita rychle pochopila, že není všechno zlato, co se třpytí, měla silnou vůli a vytrvala.

   
25.03.2010 - Rozhovory - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. [18] lleennaa [*]

    Ty bláho, závidím Sml16

    Já bych se k něčemu takovému asi nikdy neodhodlala...

    superkarma: 0 25.03.2010, 20:05:13
  2. avatar
    [17] moula [*]

    Jedine muzu poznamenat - zatraceny komousi fijalovy!, nebejt jich za meho mlada, nebyla bych zustala doma ani nahodou, presne neco takovehleho by mi sedlo. No a jinak, ale to je jina historieSml58

    superkarma: 0 25.03.2010, 16:11:40
  3. avatar
    [16] evelyn [*]

    Kolegyne dcera tohle taky delala, je to byly mensi lodi a potkala tam spoustu VIP hostu jako treba Paris Hilton a dalsi, jenze mam sklerozu jake jesteSml30

    superkarma: 0 25.03.2010, 13:15:08
  4. avatar
    [15] Suzanne [*]

    átéčko — #12 Já takySml30 Do toho bych nešla, ale držím jí palce.

    superkarma: 0 25.03.2010, 12:25:53
  5. avatar
    [14] enka1 [*]

    Držím palce.Mně by to lákalo s námořníky do knajpy vkaždém přístavuSml57.KdysiSml15.

    superkarma: 0 25.03.2010, 11:30:57
  6. [13] Bébéčko [*]

    Jé, kdybych byla mladší, hnedle bych do toho šla. Je to ohromná zkušenost, člověk se podívá po světě, i když toho času moc není, ale stejně. Zkušenost je zkušenost, myslím, že se tím člověk posílí.

    superkarma: 0 25.03.2010, 11:03:12
  7. avatar
    [12] átéčko [*]

    Já bych to problinkalaSml15

    1. na komentář reaguje Suzanne — #15
    superkarma: 0 25.03.2010, 11:01:22
  8. avatar
    [11] Myškomedvídek [*]

    krásné zaměstnáníSml59

    superkarma: 0 25.03.2010, 10:53:11
  9. avatar
    [10] karlak [*]

    Rozhodnout se pro práci na lodi chtělo velkou odvahu tak ať vydrží a hodně štěstí k tomu.Sml24

    superkarma: 0 25.03.2010, 09:38:59
  10. [9] schnaxy [*]

    Judita má moje sympatie.Tak se má žít,být o nějaký ten rok mladší,šla bych do toho.Moje dcera také jezdí s koníčkem po světě,ale vrací se domů ,protože tu má kamarádky a hodně přátel.Sml25Sml25Sml25

    superkarma: 0 25.03.2010, 09:31:55
  11. [8] Pohoda [*]

    jiný svět....

    superkarma: 0 25.03.2010, 09:13:45
  12. [7] Anai [*]

    Moc hezký článek! Sml67 Hodně zajímavá mladá žena a odvážná - držím jí palce.... Sml16

    superkarma: 0 25.03.2010, 09:00:18
  13. [6] dadma [*]

    Přeji slečně Juditě jen to nejlepší.Je vidět ,že se práce nebojí a to jí pomůže všude na světě.

    superkarma: 0 25.03.2010, 08:35:17
  14. avatar
    [5] kareta [*]

    no super, tak se má v mládí žít! Nezevlovat u rodičů, do světa. Sml67

    superkarma: 0 25.03.2010, 08:17:40
  15. avatar
    [4] karinečka [*]

    Zajímavá práce,ale já jsem moc velký vlastenec,mě by se stýskalo po domověSml15

    superkarma: 0 25.03.2010, 08:06:40
  16. avatar
    [3] *modrá [*]

    Já bych se neodvážila takhle sama, ale jinak je to moc lákavé poznat kus světa na takové lodi.

    superkarma: 0 25.03.2010, 07:51:49
  17. [2] Marie Dymackova [*]

    Já jí obdivuji já jsem strašpitel.Mentalita lidí je různá.

    superkarma: 0 25.03.2010, 07:37:36
  18. avatar
    [1] Eva_CZ [*]

    Sml67 Jo. Zivot je o poznani. Tahle holka vyzuila sance. Moc ji fandim.

    superkarma: 0 25.03.2010, 00:16:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme