Reklama

Pracovat z domova může být krásným snem většiny zaměstnaných žen, které dojíždějí na pracoviště, snaží se vracet domů tak, aby se postaraly o děti, v horším případě i o jejich kroužky, a se stálou výčitkou v srdci se tak snaží skloubit to, co prakticky často ani nejde.

Podívejme se nyní skrz příběhy žen, které si zkusily obě možnosti, na klady i zápory práce z domova.

home

Jindra (28 let)

Práce z domova je pro mě spíš trest. Ačkoliv vykonávám celkem náročnou činnost na soustředění, nikdo to v domě nerespektuje. Navíc bydlíme společně s rodinou mého muže, takže často dělám taxikáře tchyni, která potřebuje každou chvíli někam zavést, nejčastěji po doktorech, kde pak s ní ještě čekám, až přijde na řadu.

  • Věty jako  „Vždyť tu práci můžeš pak udělat kdykoliv“ nebo „Skočíš mi na poštu, když jsi celý den doma?“ mě začínají přivádět k šílenství.

Kateřina (32 let)

V práci mi po mateřské umožnili pracovat část dnů z domova. Ano, jsem ráda. Je určitě příjemné, že nemusím řešit každý den hlídání a odlučovat se od malého syna. Na druhou stranu zodpovědně říkám, že doma jsem daleko méně výkonná.

Stále se chodím dívat, zda synek něco nepotřebuje, nebo se s ním jdu jen tak potěšit. Odbíhám také k povinnostem v domácnosti – prádlo do pračky, z pračky, zalít kytky.

  • Ve finále to dopadá tak, že největší objem práce stejně udělám až pozdě večer nebo i v noci, když všichni spí.  

Lucie (38 let)

Poslední dva roky dělám z domova a každý den myslím na to, jak je škoda, že jsem tu možnost neměla, když byly děti menší. Teď už jim je skoro jedno, že je máma doma, naopak by možná uvítaly, kdyby nebyla (smích).

Ovšem při vzpomínce na závody s časem, které jsem absolvovala každý všední den – a velmi často prohrávala – zkrátka lituji, že jsem tehdy nebojovala o šanci být víc se svými dětmi, což práce z domova umožňuje.

  • Samozřejmě, má to svoje úskalí, ale myslím, že by to mnohé matky ocenily. Aspoň prvních pár let.

Aneta (36 let)

Práce z domova mi vyhovuje. Vždy jsem byla spíš introvert a v dobách, kdy jsem dojížděla denně do zaměstnání a sdílela pracovní prostor s celkem velkým počtem dalších lidí, mi opravdu nesvědčil. Domů jsem přicházela úplně vyšťavená a v nejhorších časech se mi objevoval na obličeji i ekzém.

  • Teď jsem v pohodě. Jsem pánem svého času a zdravotní problémy z věčného stresu v kolektivu, dojíždění a pocitu, že na mě všichni koukají a hodnotí mě, jsou pryč.

Ono asi nakonec i zde platí, že u sousedů je vždy tráva zelenější, přeloženo k našemu tématu: chceme to tak, jak to nemáme.

A ještě jedna důležitá věc. Každý jsme svým způsobem unikát, jedinečný tvor se specifickými potřebami a požadavky. A co vyhovuje jednomu, nemusí zdaleka být tak optimálního pro druhého. Nejlepší je asi si oba dva stavy vyzkoušet… Jen tak se přesvědčíme, že to s tou travou u sousedů je to relativní jako všechno. A že nic není jen černé, nebo jen bílé…

Přečtěte si také: