Reklama

A je to tady. Teploty se začínají šplhat ke třicítce a moje břicho nabývá olbřímích rozměrů. Už jen ranní přeprava do zaměstnání se mění v hotové peklo…

 

Vzhledem k tomu, že moje otěhotnění byla záležitost plánovaná skutečně velmi povrchně a bez bližších výpočtů, patrně dojde k tomu, o čem jsem z neznalosti a nedostatku zkušeností ani nepředpokládala, že je lepší se tomu vyhnout. Totiž porod uprostřed léta.

 

Jen v důsledku letmého pohledu do diskuzí typu „co se děje ve třetím trimestru“ mě začal oblévat studený pot už v únoru. Je květen a máme to tady v plné kráse. A to jsem teprve v trapném sedmém měsíci.

 

Za prvé břicho začíná znatelně překážet. Takže tenisky zavazuju s patřičným funěním už jen v nejnutnějších případech, totéž platí pro ohýbání se, zvedání věcí ze země nebo dřepnutí.

Za druhé se břicho značně pronese. Každé ráno se pomalým kolébavým tempem po dvaceti minutách dovleču na Pavlák, kde počkám na tramvaj. A když mám štěstí, nemusím dalších dvacet minut cesty do zaměstnání v nedýchatelném vzduchu, teď už spíš smradu, stát. „Pouštění sednout“ je pro mě taky nová zkušenost. Většinou ze sedaček vyskakují starší dámy a ženy obecně. Muži jsou v tomto ohledu o poznání stydlivější, ale chápu, že mají problém rozlišit těhotenské břicho od špeků. Adolescenti pak povětšinou upřeně zírají z oken. Vím, že na volné místo nemám žádný právní nárok, a ani se jeho uvolnění nedožaduji, nicméně dneska jsem jedinou volnou sedačku v desítce skutečně ocenila.

A za třetí – nikdy jsem si nevšimla, že sezení tak unavuje. Pan Miminko je rozpínavý, v břišní dutině už anektoval, co se dalo, a je to sakra znát. Takže na setrvalou bolest pod pravým žebrem a pravidelné okopávání žaludku a močáku už nežehrám. Nafukující se kotníky, změny pokožky (k horšímu) po celém těle, křeče v lýtkách a neustálý pocit horka jsou pak jen takovým „milým“ bonusem. Utěšuju se jen tím, že podle zaručených informací jsem na tom podstatně lépe než chudák Laďka Něrgešová, které údajně během těhotenství vyrostla prsa na osmičky. Ta bych s sebou vláčet teda nechtěla…

 

Vzhledem k výše uvedenému zcela vážně rozmýšlím, jak tohle svoje „utrpení“ přijatelně ukončit… No dobře, tak alespoň zmírnit.

„A nechcete už zůstat doma?“ ptá se mě doktor v poradně pravidelně. Doposud jsem odmítala. Představa domácího vězení se čtyřhodinovou vycházkou by mě asi brzy donutila lézt po zdi. Nicméně příští čtvrtek za sebe už neručím.

V práci mám za sebe šikovnou náhradu a s novým vedením a novou koncepcí došlo na různé změny, po kterých už se mnou, zdá se, ve firmě příliš nepočítají. Takže zbývá jediné – nekuřácký salonek, (nealko) pivo a obložené mísy, zkrátka večírek na rozloučenou. Bude tento týden…

Předcházející díly deníku budoucí maminky najdete ZDE.

 

A pak? Pak už mě čeká jen stěhování do lůna přírody a vytoužený „easy life“, jak se vtipně vyjádřil náš pan domácí. Nohy na stůl, četba, opalování, sem tam nakrmit Stvořitele, začátkem srpna si na chvilku odskočím něco vyřídit do porodnice a domácí pohoda bude ničím nezkalena pokračovat ve třech ještě další tři roky.

Tak to vidím já…

Přečtěte si: Velké téma: Těhotenství