„Moje kamarádky si ze mě dělají legraci. Prý jsem se měla narodit v úplně jiné době. V časech, kdy byla žena doma, rodila děti, obstarávala domácnost a těšila se na svého mužíčka, který domů přinese výdělek a postará se o celou rodinu,“ začíná své vyprávění Eva, která má k práci opravdu velmi odmítavý vztah.
„Není to žádné tajemství, já zkrátka pracovat nesnáším. A to je také důvod, proč zaměstnání měním jako ponožky. Nikdy tam nevydržím ne proto, že bych byla neschopná, to zase ne, ale proto, že mě to prostě a jednoduše nebaví. Samotná náplň práce, kolektiv i ta každodenní rutina – vstát, jít na devátou do kanceláře, tam být do pěti nebo šesti a domů. A takhle každý den, od pondělí do pátku.“

„Rodiče mě celé dětství a dospívání tlačili do studia, a tak jsem vlastně díky nim vystudovala vysokou. Na oplátku mi zaplatili byt a dostávala jsem kapesné až do promoce. Do prvního zaměstnání jsem nastoupila hned do škole. A vydržela tam celých deset měsíců. Pak už jsem byla tak vyšťavená, že jsem dala výpověď,“ vzpomíná Eva.


Eva prý po této zkušenosti nabyla dojmu, že stálá práce nebude nic pro ní, a tak jí vlastně ani nevadí být chvíli na podpoře, odpočinout si a pak někam nastoupit. Přiznává ale, že její rekord ve výdrži v zaměstnání je opravdu těch zmiňovaných deset měsíců. A to opravdu není mnoho...
„Jestli netrpím nouzí? Vůbec ne. S penězi umím zacházet celkem šetrně, na utrácení mě neužije, takže mi je vlastně fajn.“

Na otázku, co tedy od života chce, Eva odpovídá: „Asi opravdu zažít lásku jako z románu a stát se ženou v domácnosti. Tento typ práce mi totiž nesmrdí a vcelku by mě i bavil. Tak snad se brzy nějaký princ na bílém koni objeví...“

Také si přečtěte:

Reklama