Až jednou....

 

Když mi bylo dvacet, měla jsem úžasné a neuvěřitelně naivní představy o tom, jakou jednou budu mít tchyni. Neměla jsem v té době ani partnera, ba ani přítele, ze kterého by se mohla vyklubat láska na celý život – přesto jsem si ve svých snech představovala, až jednou....

 

....až jednou budu mít tchyni, budeme kamarádky. Budeme spolu chodit na kafe, budeme drbat chlapy, potáhneme za jeden provaz...

 

Já vím, já vím – byly to představy, které jsou reálné v románu pro ženy... Ale já jim fakt věřila!

(Klidně mě přirovnejte k opeřenci, který kejhá, dám vám za pravdu...)

 

 

Realita byla tvrdá!

 

Čas běžel a deset let stačilo k tomu, abych okusila, jak moc je realita tvrdá... Jak moc se liší od představ a snů.

 

Můj budoucí manžel byl úžasný, má budoucí tchyně byla ... Příšerná? Děsná? Hrozná?... nějak nemohu najít to správné slovo.

 

Neměla mě ráda... Ani trošičku mě neměla ráda, a i kdybych se rozkrájela, její pocity vůči mně by zůstaly stejné.

Byl to kus ledu, který dokázal jen a pouze milovat své jediné dítě. A ano! Já byla ta odporná zlodějka, která jí chce tento vzácný poklad ukrást.

 

Stýkaly jsme se minimálně. Na svatbu nepřišla, jen celý den bombardovala Michala telefonáty, ať si to ještě rozmyslí... ať tu svatbu zváží.... Vždyť „ta holka“ za to přeci nestojí!!!

 

Že „ta holka“ byla ve druhém měsíci těhotenství jí jaksi unikalo. Unikalo jí to stejně, jako fakt, že jsme se milovali, že jsme se na miminko těšili jako na hotový zázrak na Zemi... Inu – sobectví dává černou pásku přes oči.

 

Snad osud tomu chtěl, že se stalo to, co se stalo.... A věřte mi, že nyní, když sepisuji tyto řádky, řehtám se tomu jak šílenec... ;o)

 

Před týdnem nám tchyně zavolala, ať se u ní stavíme na večeři, že prý potřebuje něco „velice důležitého“ probrat....

Tééééda, co se děje, že zve i MĚ na večeři??? – blesklo mi hlavou. Bylo mi každopádně jasné, že se za tím bezděčným, jakoby „obyčejným“ telefonátem skrývá něco .... co se mi nebude líbit.

 

A nemýlila jsem se!

 

 

Tchyně útočí!

 

Tchyně nám slavnostně přinesla na stůl koprovku s knedlíkem (mně se jen při pohledu na ten talíř udělalo zle) a hýřila dobrou náladou, úsměvem, vtipem...

Co má zalubem??? Tato otázka mi lítala v hlavě jak varovné světélko a blikala a blikala a blikala....

 

„Tak papej!“
Babka vykouzlila úsměv, který byl falešný stejně jako její zuby... Přišoupla mi talíř plný té odporné omáčky až pod nos, usadila se naproti mně a čekala...

 

Na co čekala??? Nevím... Napadlo mě, že snad mám k večeři Koprovku na cyankáli a ona jen čeká, kdy nastane ten, pro ni, tolik vytoužený ářčáářnásledek této pochutinky...

 

„Tak děti...a jestli pak víte, proč sem vás dnes pozvala na večeři?“ Spráskla ruce a opět ze zašklebila tím úžasně falešným úsměvem.

„To opravdu netušíme, „maminko“....“ Byla jsem jízlivá... zabijte mě...

 

 

Tchyně chce peníze!

A bylo to venku!
Moje zlatá tchyně zatoužila po cestě k moři. Vše si obstarala, vše si vyřídila – zařídila, a už jí chyběla jen taková maličká drobnost. 35 tisíc korun.

 

Michal zalapal po dechu, já vykulila oči, že mi div nevypadly z důlků a „maminka“? - ta zářila jako sluníčko.

 

Odsunula jsem talíř stranou a zhluboka se nadechla... Ta omáčka fakt byla divná...

„Koukej to dojíst! Musíš teď hodně papat, drahá! .... A ty peníze mi budou stačit do týdne, děti. Nemusíte pospíchat...,“ zamlaskala, jako by právě dojedla Medovník a spokojeně se zavrtila na židli.

 

Peníze? Ona není normální?!

Zvednul se mi žaludek z ní, nebo z té koprovky???

 

 

Žaludek se bouří!

 

Polil mě ledový pot.
Neměla jsem tu koprovku jíst... neměla... fakt to byla pitomost.

 

Podivná pachuť se mi drala ze žaludku do úst a já věděla, že je zle... Vyskočila jsem ze židle a s myšlenkou na to jediné: vydržet to!!! – jsem chtěla rychlostí světla vyrazit na toaletu.

 

„Kampak? Ještě si nedojedla, drahá... nebo ti to snad nechutná?“ Obličej babky se opět rozšířil do onoho podivného šklebu, který se při troše fantazie nad nazvat úsměvem.

 

Žaludek zavelel: Tohle jídlo v sobě nechci!

 

Čas se zastavil.... Z mého hrdla se ozval onen dávivý zvuk, který bezpečně znají všechny těhulky, a mně hlavou projelo jediné: nestihla jsem to....

 

Koprovka si vybojovala cestu ven. Udat jí směr, či místo dopadu nebylo v mých silách.

Sváteční šaty mé tchyně v jediném okamžiku změnily barvu z růžové na zelenou a místnost protkal zápach s hrůzným výkřikem... „Ježišimarjáááááá!!!!!.......“

 

Stála jsem uprostřed jídelny a funěla stejně jako pes, který hodiny pronásleduje svoji kořist.

Michal ignoruje svoji matku, která se ani nehnula a jen dokola pištěla to svoje: ježišmarjááááá, jééééééžišmarjááááá! – se ke mně vrhnul jak vášnivý milenec a odvedl mě na toaletu.

 

Nu, a jak tato šílená situace dopadla?

 

Tchyně mě vyhodila... A jediné, co řekla bylo: „Práh mého domu už nepřekročíš!

Jen jsem se usmála a řekla: „Tak to máte pravdu, nepřekročím... „ ;o)

 

Inu, ne každý sen se plní... Ale tchyně není zárukou štěstí. Mám muže, který stojí při mně, a mám v bříšku to maličké, na které čekají dva milující rodiče. Co víc si můžu přát? :-)

 

 

 

Reklama